Divadlo aneb pevné nervy

Dnes jsem byla se synem na loutkovém představení v Říši loutek. Zhruba před rokem jsem zde měla podobný zážitek. Tenkrát jsem se utěšovala, že je to jen náhoda, dnes už vím, že nikoliv.
Se synem chodím do divadla několikrát měsíčně od jeho dvou let. Na divadelních festivalech, v Minoru, ve Švandově divadle ani na jiných scénách, jsem nezažila nic podobného, jako v Říši loutek.

Děti ustrojené v modelech ala pískoviště, vybalí svačiny a pití a vesele vše konzumují během produkce. Práskají pytlíky, drobí brambůrky, lížou nanuky, za veselého přihlížení rodičů.
Pravé peklo však nastává krátce po začátku představení. Hlasité mluvení, ryk, zpěv, kymácení těl ze strany na stranu, kopání do židlí v řadě před dítětem, zkrátka to vše způsobuje, že není slyšet aktéry představení. Byť je hudba a mluvené slovo podpořeno reproduktory, stejně je to houby platné.

O přestávce děti začnou soutěžit v hodu do dálky prázdnými plechovkami od pití, v běhu na krátkou trať, mezi sedadly a rodiče opět jen přihlíží.
Můžete opravdu jen odhadovat, co zrovna říká kašpárek, neboť dav nezkrocených řvounů a kvílečů jej spolehlivě přehluší.

Jaká sorta lidí chodí do tohoto divadla? Proletariát? Tuto úvahu jsem pojala, díky ceně vstupenky - 50 Kč.
Tož jsem se vykecala a podělila se o pěkný kulturní zážitek. Žatecké ulici se pro příště budeme vyhýbat obloukem.