Re: Báli jste se v dětství rodičů i kvůli minimálním prohřeškům?

Bála jsem se kvůli hloupostem, pro mě to ale maličkosti nebyly, a jak už tady někdo popisoval, myslela jsem si, že jiné děti mají doma pohodu, protože rodičům na nich tolik nezáleží. Později jsem rodiče nenáviděla, doslova a upřímně. Letos jsem mimo vánoce viděla mámu jen jednou, tátu dvakrát. Bojím se jich tak troch dodnes. Nejsem schopná se v jejich společnosti uvolnit, mimoděk filtruju, co říkám. Nikdy by nepřipustili, že udělali nějakou chybu a že si moje odcizení zavinili. Okolím jsou vnímáni jako nesmírně hodní a klidní a tolerantní lidé, jen dítě, které řekne, že Bůh existuje, je blbé, dítě, které odmítá sedět na nočníku, se pořádně seřeže, holčička, která ztratí svetr, je škaredá a zlá. Dítě, které si vyrobí úzkostnou poruchu, si vymýšlí, a nemělo by ty "blbé" léky jíst. Třicetiletá mladá žena se stále napomíná, že by se"už měla srovnat" a "polepšit se". Nejvíc mě mrzí, že jsem se přese všechno matce podobala v některém chování k synovi, než jsem si to dokázala přiznat a zbavit se toho úplně - těch scén a řvaní občas.