Podařilo se vám zkorigovat u dětí potřebu být vždycky nejlepší?

Syn, skoro 5 let, je od přírody typ "chlapa", co musí být všude nejdřív, musí vylézt nejvýš a vůbec má všechno lepší než my ostatní . Dlouho se mi to dařilo udržet ve snesitelných mezích, ale teď po nástupu do státní školky, kde převažujou na rozdíl od loňské soukromé děti straší než on a je tam mnohem víc kluků ( kluk předškolák je tu většinový typ ) to vypuklo v úplně nesnesitelné míře. A je to občas i nebezpečné - viz to vylezu nejvýš. Plus se k tomu přidalo vytahovaní typu "heč heč, já .... ". A přitom v minulé školce ho chválili za pomoc s mladšími dětmi, doma dřív mladší sestře jen pomáhal, teď pomůže taky, ale taky jí u toho zároveň vysvětlí, jak je nejlepší a nejúžasnější. Přiznám se, že mi to začíná lézt na nervy ... podařilo se někomu z vás toto alespoň trochu utlumit ? Nebo mám naději, že až se zaběhne v novém kolektivu, přestane si něco dokazovat ?