Re: Ječící spolužák

Anni,

jenže za nás se každá odlišnost lifrovala do ústavů s klecovými lůžky, v lepším případě do zvláštních škol. Mělo to vyvolat dojem, že tyto problémy v naší společnosti neexistují a evidentně se zadařilo . Mě třeba v osmnácti vůbec nenapadlo, že existuje nějaký obor speciální pedagogika, natož abych tušila, k čemu je . Neznala jsem nikoho tělesně postiženého, věděla jsem jen o lidech s bílou holí a pak o Downově syndromu (učilo se na gymplu v biologii, v genetice), což se mi spojilo s tím, co jsem vídávala na jednom sokolském táboře...tam jsme chodili často kolem jednoho ústavu....

Ještě před nějakými dvanácti roky bylo jen chabé povědomí o dys- poruchách a i dneska se najde i mezi učiteli poměrně hodně popíračů, tedy těch, co tvrdí, že děti s SPU jsou prostě normálně hloupé a žádné dys- nemají . Natož pak když jde o PAS, ADHD a další poruchy a syndromy spojené spíše s poruchami chování.

Dřív se prostě tyhle věci řešily jinak. Nebyla na to diagnóza, nebyl nikdo, kdo by to uměl rozpoznat (odlišit snížené rozumové schopnosti a dys- poruchu, např., dneska už jsou na to testy, zkoušky)....to ale neznamená, že to neexistovalo.

Taky se mění škola, nároky na jiné schopnosti a dovednosti, takže některé věci jsou najednou víc vidět.

Pak další aspekt, dneska je porodnictví na takové úrovni, že děti, které dřív neměly šanci přežít, přežívají, i když často s nějakými následky. Že právě PAS a LMD (a z toho ADHD a dys- poruchy) jsou důsledek třeba zdlouhavého nebo jinak těžkého porodu, předčasného pordu apod. je už prokázané.

No a pak to, že je tady tak vysoký výskyt rodičů s dětmi s nějakým problémem, mi přijde také dost logické. Mnoho lidí se sem dostane ve chvíli, kdy řeší nějaký problém nebo neobvyklou situaci.