Re: Antidepresiva člověku vezmou úzkost i radost...

Jentak,
já taky dokážu do jisté míry tu jinakost zmírnit, na veřejnosti v pohodě, ono se to taky až taky netýká chování jako celkově životního stylu. V soukromí to ale jde těžko se trvale nějak přetvařovat.
Já si ale nepřijdu nijak výrazně jiná, než ostatní, aby to musel nutně být průšvih, ale oni to holt podobně vidí. O čem vím, že mám hodně jiné - mám hlavně hodně oslabený mateřský pud a takovou tu touhu po "hnízdění", ale zase na chlapa se dokážu navázat hodně, až ho uzurpovat, ale bez toho, že by to mělo to přirozené pokračování v touze po dětech, mně by nevadilo být pořád ve dvou. A k tomu se váže celkově nízká potřeba po nějaké sounáležitosti v širší rodině.

Dceru jsem vždycky brala spíš jako kamarádku a v tom nižším věku to kupodivu ani problémy nedělalo, ona to brala tak, jak to bylo, ale teď už jejím opravdovým kamarádkám samozřejmě nestačím, ona ve mně ale nevidí tu "matku", kterou potřebuje, jako kamarádku mě nepotřebuje, tak se hodně přiklání k MM, u kterého má pocit, že jeho přístup k otcovské roli je v pořádku. Ale to už asi nezměním, ten problém byl od jejího narození a až teprve teď se projevil.