Re: Jaká varianta je lepší na nižším stupni-dobrý učitel,ale horší kolektiv,nebo naopak?

Monty,

no největší přínost má být právě v tom, že se naučí fungovat ve většinové společnosti a většinová společnost že se je naučí přijímat, jaké jsou, a zvykne si, že jsou....

Co se týče kamarádů, tak ty si každý většinou najde mezi "svými", ale zrovna u dětí s MR a PAS je to spíš až později. U dětí bez postižení dochází k vytváření těch pevných kamarádských vazeb někde kolem přechodu prvního a druhého stupně, "partičkování" pak během druhého stupně...no a děti s MR k tomu dozrají později, často ve věku na hranici dospělosti, takže mají dost času po základní škole, na učilišti, děti s PAS to mívají různé, tam záleží na inteligenci a druhu PAS, ale většina jich k nějakému přátelení podle našich měřítek ani nedojde. Ale je podstatné v tom senzitivním věku naučit se ve společnosti fungovat. Většinou jim nestačí jen okoukávat, proto je tam ten asistent, že jim řadu věcí musí vysvětlit, ale nejen jim, ale i těm okolo, že dítě s postižením třeba něco vnímá jinak, nebo že reaguje jinak, při agresi (většinou afekt, kdy se dítě neovládá) je pak od toho, aby zajistil bezpečnost ostatním dětem, ale tím to nesmí skončit, je pak potřeba s tím dítětem situaci probrat, projít zpět, co se stalo, naučit ho najít ten okamžik, kdy k afektu došlo, a postupně ho naučit jiným strategiím (třeba odejít...ale musí mít kam, apod.). Ty děti, pokud jsou těmto situacím vystavovány, tak jsou nuceny se to naučit...a postupně, jak dozrávají, tak jsou schopné to i ovládat, případně třeba umí říct něco jako "teď mě nech, musím se uklidnit"....prostě to, co běžně dítě zvládne třeba v osmi letech, jim trvá skoro až do dospělosti...ale naučí se to, protože k tomu mají příležitost. Zatímco děti ve speciální škole mají sice ideální podmínky pro učení, ale zůstávají neschopné v té společnosti fungovat, jsou navždy odkázané na pomoc druhých, mají minimální šanci být soběstačné...
A samozřejmě, že je mnoho takových dětí, co jim ta běžná základka nemá co dát, ale pak tam třeba vstupují faktory, jako že speciálka je tak nedostupná, že je to pro to dítě ještě větší zátěž apod.

U dětí s LMR je to dítě od dítěte. Největší výhodou ZŠ praktické je malý počet dětí ve třídě a osekané učivo. Jenže v dnešní době by to osekané učivo mělo být samozřejmostí i na běžné ZŠ, problém jsou ty velké počty dětí (ale proto asistent). Na ZŠ praktické se třeba víc věnují praktickým činnostem, to b také mělo jít v rámci běžné ZŠ a IVP nastavit, že dítě místo konkrétních naukových předmětů chodí na praktické činnosti do jiných ročníků a tak....pak je nutné víc se zaměřovat na nácvik těch rizikových sociálních situací...a tam mi třeba učitelka ze ZŠ praktické přímo řekla, že děti jsou bezchybné v nácviku, ale jak vyjdou ze školy ven, jako by s nimi nic nedělali, nalítnou při první příležitosti (i tyhle cvičné situace mimo školu zkoušejí)...takže v tomhle jim běžná základka může dát víc, protože si tím opravdu projdou, zažijí to ohrožení, občas někomu nalítnou....ale škola má v tu chvíli ještě prostředky s tím pracovat....řešit na obou stranách...tedy u dítěte s postižením vysvětlit, učit strategie na konkrétních situacích, naučit se obracet na osoby, k nimž má dítě důvěru apod...u těch dětí, co to zkouší pak dát jasně najevo, že tohle se dělat nebude...

Jde prostě o to, že škola není jen o učivu, ale právě o té přípravě na samostatný život. A většina dětí s LMR a hodně dětí s PAS je schopná samostatného a produktivního života, nemusí zůstat závislí na společnosti...

Problém je, že u nás se s tímhle ještě moc neumí pracovat. Bohužel většinou i učitelé vše vztahují jen na to učivo, pak je jasné, že to dítě úspěchu nedosáhne...i když zase, klidně by mohlo, kdyby bylo normální, že každé dítě má svůj plán a svůj cíl a je hodnoceno podle toho, jestli ho dosáhne nebo ne....tohle naše společnost neumí...

Teď jde jen o to, co převládne....jestli ty hlasy, které tvrdí, že to nejde a je to k ničemu, aniž se pokusí něco změnit (především u sebe), nebo ty pozitivní zkušenosti, kde se ukáže, že to opravdu přineslo to, co to přinést mělo. Ale je to těžké, protože to není o jedincích, ale o vnímání celé společnosti.

Jinak synovi můžeš poradit třeba to, že je zbytečné při mluvení s těmito dětmi řešit, co je a co není trapné...ty děti to tak neberou....je to stejné, jako mluvit s malým dítětem (u dětí s LMR), jen je potřeba odhadnout, s asi jak malým dítětem...a to zase třeba děti ze třídy, kde to dítě je, už vědí......prostě se nedat zmást tím, na kolik vypadají...
No a u dětí s PAS je to zase o tom, že dítě s PAS má většinou velmi úzké zájmy a moc neumí vést rozhovor, takže ta komunikace je spíš o vyslechnutí monologu na dané téma (když je to často, bývá to otravné, ale občas je opravdu zajímavé poslouchat, člověk se může dost dozvědět....ostatně z toho, co tu občas píšeš, tohle asi znáš, když syn mluví o breberkách....).
No a v obou případech tak nějak neočekávat, že to dítě porozumí jeho zájmům a myšlenkám....v prvním případě proto, že na to mentálně nemá, v druhém proto, že ho to absolutně nezajímá...