Názory k článku Jedináček

Naprosto souhlasím

Zcela se ztotožňuji s názorem. Děti jsem měla 3 a někdy to tedy určitě nebylo jednoduché. Možná, že jsem jim nedala tolik finančních výhod jako jedináčkovi, ale neřekla bych, že jim to zase až tak moc vadilo, o lásku a ostatní péči jsem je rozhodně neochudila... A až tu jednou pro ně nebudeme, budou mít alespoň jeden druhého. To je přece fajn, ne?
Já vyrůstala jako jedináček, dodnes je mi to líto.

Milá Katko,

nedejte se rozhodit, ať máte jedno nebo spoustu dětí, důležité je to, jak je vychováte, jestli mají jistotu, že jsou pro Vás tím nejdůležitějším na světě. Všechno ostatní pak už nějak přijde samo.

Být jedináčkem určitě má spoustu výhod - dítě má rodiče samo pro sebe, rodiče na něj mají více času, jak jste psala, je i více finančních prostředků, které do dítěte můžete investovat. Dítě nemá žádného "přirozeného soupeře", se kterým by bojovala o přízeň rodičů, případně pak v dospělosti o dědictví po nich. Ano, v podstatě je to ideální stav.

Poznámka: já sama jsem jedináček, vím o čem píši.

Bohužel to má i nevýhody. Ať jsou sourozenecké vztahy jakékoliv, tak máte-li brášku nebo sestru, vždycky víte, že je tady ještě někdo, s kým máte něco společného. V případě, že Vám umřou rodiče, nezůstanete sám. Ano, můžete namítnout, že existují další příbuzní, přátelé,.... Ale ti mají své životy, své rodiny a v určitěm okamžiku to člověkovi přijde moc líto.
Stejně tak pro matku. Má-li dvě děti a jednomu se (nepřivolávám, nečaruji) cokoliv stane, má ještě jedno, na které se může upnout a které jí pomůže překonat tu hrůzu (zde mluvím ze zkušenosti kamarádky a mé vlastní tchýně).

Já jsem vždycky toužila po sourozenci, naši už další děti nechtěli, takže jsem se postupně "upínala" na kamarády, příbuzné,... Proto jsem se zařekla, že chci minimálně dvě děti - znáte to, každý se snaží dopřát svému dítěti to, co sám nikdy nemohl mít a toužil po tom...

Znám mnoho lidí i mezi našimi vrstevníky, kteří se rozhodli mít pouze jedno dítě, mám kamarádku, která má děti čtyři.

Jsem přesvědčena, že se dítě dá vychovat jako velmi tolerantní a nesobecké, i když je jedináček, stejně tak znám lidi - sebestředné sobce, kteří jsou z více dětí. Je to spíše věcí výchovy, genů,... Takže např. argument, že když máte jedináčka, bude to rozmazlený, neomalený člověk, zvyklý dostat vše, co chce, je také jen plácnutím do vody.

Kačko, mějte se hezky a držte se. Pokud jste přesvědčená, že pro Kačku je lepší být jedináčkem, nedejte se zvyklat. Udělat cokoliv (třeba i pořídit si miminko) jenom kvůli tomu, co říkají ostatní, to je první krok k šílenství.

Alča

Nejsem jedináček, mám bratra o 6 a půl roku mladšího....takže trochu jsem jedináčkem byla. Věkový odstup byl dán mým zdrav. stavem, mám vrozenou ortop. vadu. Pak jsem brala bráchu jako samozřejmost, někdy jako ocásek, někdy mi lezl strašně na nervy. Rozuměli jsme i se prali. Nikdy jsem nepochopila proč chtěla kamarádka abych u ní přespala, proč mi tak strašně zavídí, že mám bráchu. Ona jedináčkovstvím trpěla. Já prostě brala bráchu opravdu jako samozřejmost. Hlavně proto, že rodiče byli z více dětí a já mám 13 sestřenic a bratranců a dodnes se celá rodina stýkáme...dnes jsem poznaĺa vnučku mé sestřenice. Ale až ve 30 jsem ocenila, že bráchu mám a uvědomila si, že to až taková samozřejmost není...zemřel mi náhle otec, byl to velký šok, který nikdo nečekal..byl velmi aktivní, jeho první infarkt byl poslední. A tehdy jsem si uvědomila, že tu mám někoho, kdo to prožívá stejně (manžel se snažil mě podpořit ale ....) Byli jsme dva na zařizování, dva na bolest, dnes se snažíme oba pomáhat s nemocnou matkou. Nejsme na problémy sami. Naše děti mají strejdu, který pomůže, pohlídá. Prostě je tu. Rodiče jednou všichni ztratíme, ale sourozenec je ten nejbližší kdo nám zůstane. A věkový rozdíl se v dospělosti maže.

Mám sestru, nikoho bližšího nemám (tím nemyslím, že už nežijí), dýchala bych za ní, její bolest je mou bolestí a když se náhodou trochu nepohodnem (většinou kvůli manželům, každá brání to své), tak mě to strašně mrzí a dlouho to netrvá. I naši manželé si z nás dělají srandu, že nejsme normální, přestože je mezi námi věkový rozdíl 2,5 let a jako malá jsem dostávala co proto :-), je prostě součástí mě samé.
Přála bych si toto i pro své děti, ikdyž mě to přijde až nemožné, je k tomu vychovat, to musí být něco víc. Je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem chtěla dvě děti. Jedno je pro mne málo a tři už moc :-)Renata

Ja tedy nejsem jedinacek, mam bratra, ale jsme od sebe sest let, a muzu rict, ze v podstate cely zivot se jako jedinacek citim. Proste uz tech sest je fakt hodne. Kdyz jsem byla mala, jeho zajimaly uplne jine hracky, veci, v puberte jsme byli kazdy uplne nekde jinde, rozumet jsme si zacali az kdyz jsem mela dvacitku za sebou a to si teda myslim, ze je fakt skoda.
Zajisteni jsme sice byli oba dva, nouze u nas nikdy nebyla jak o krouzky, tak o vzdelani, ale mne stejne vzdycky prislo lito, ze proste nemam zadnyho partaka.
Myslim si, ze bud me meli mit rodice driv, idealne tak po trech letech anebo po mne melo nasledovat jeste nejaky ditko.
Vymenila bych klidne vsechny ty krouzky, soukromy ucitele nemciny a angliny, tenisy apod. za nekoho, s kym bych si mohla od malicka hrat.
Zni to mozna hrozne, ale me prijde hroznejsi, ze na zacatku stala stejna touha mych rodicu doprat nam co nejvic :-I
S manzelem jsme si hned na zacatku ujasnili, ze to takhle nechceme. On pochazi ze ctyr deti relativne pekne po sobe a ja mu obcas hrozne zavidim, co si vsechno uzil se svyma brachama a segrama.
Jednoho prcka uz mame skoro dva roky doma a uz cekame dalsiho, podle me je rozpeti mezi detmi dva az tri roky proste nejlepsi.
Fakt bych nedopustila, aby moje dite melo stejnou zkusenost jako ja. A to nejsem ten opravdovej jedinacek.....