Přidat odpověď

Slepenino já už jsem se s tím, že syn je prostě jiný, smířila a problém mi to nedělá. Už dávno neřeším "co tomu řeknou lidi". Já svému synovi rozumím a to je pro mě nejdůležitější. Když se ke mě přitulí a řekne "maminko já tě tak miluju" je mi nádherně a cítím se jako nejskvělejší matka pod sluncem. Ale jsou chvilky, kdy je mi ouvej, to je pravda. Vždycky si pak řeknu, jsou maminky, které mají děti opravdu nemocné, postižené a taky to zvládají, tak já přeci takovou "prkotinu" zvládnu taky. A k vyvdaným dětem...vyvdala jsem syna jen o 12 let mladšího než já. On byl zas diametrálně odlišný od Lukyho - těžký dislektik,disgrafik, ve třetí třídě slabikoval, psát skoro neuměl. Přistěhovala jsem se k manželovi, takže okolí mě sledovalo bedlivým okem jako "tu novou". Nejvíc mi vadily řeči typu -" v jídelně si chodí pořád přidávat, chudák kluk, ta nová mu nedá pořádně najíst!!" Syn měl 30 kilo i s postelí a já jsem pořádně živené české děvče. To že kluk doma spořádal týdenní nákup během jednoho odpoledne, to už nikdo neviděl. V pubertě byl naprosto skvělý klučina a parťák, ale v 18-ti jakoby se mu tam "hlo" a já ho nepoznávala, řeči, jakože, co je mi do něj, ať mu dám pokoj, co se mu pletu do života, když nejsem jeho nic...to bolelo. Ale v té době už jsme se z jeho tatínkem rozváděli, takže toho na něj bylo moc. Odstěhoval se ke své matce a přestal se mnou i svým otcem komunikovat. Dneska je z něj 22 letý chlap a v lednu prý bude tatínkem.