Přidat odpověď

ech, mi to trošku připomnělo Adu, v pondělí jsme byli s kamarádkou a jejím synem (dospělým) v restauraci, Ada (brzy 4 roky) nebyl zcela pro tam jít, ale já věděla, že kluka zase dlouho neuvidím, tak jsme šli, cestou varioval od "chci limonádu a rohlík" přes "nechci nic jíst ani pít", na místě se rozhodl, že nechce být tam, což nahlas křičel a bouchal mě, několikrát jsem mu vysvětlila, že tam prostě pojíme a půjdeme. Jelikož byla zahrádka dost obsazená, nepoužila jsem TPO, protože mi bylo jasné, že některý deprivant (bez urážky) zavolá policii, že mučím dítě, přitom měl celou dobu na krajíčku, potřeboval uvolnit tu prvotní emoci, tedy smutek a nejistotu, kterou překrýval vztekem.
Nakonec se asi po 10-15 minutách uklidnil, vzal si rohlík a přijal limonádu, najedli jsme se, pohrál si s klukem na písku a v klidu jsme zvládli ještě i nákup melouna a hračky.
Za celou dobu jsem ho ani jednou neplácla, protože to prostě nedělal ve zlém, jen nevěděl, co se sebou. Když ho v té chvíli praštím, ublížím mu nafurt.
Jistě, není to případ těch předškoláků, ale připomnělo se mi to někdy se věci na první pohled mohou zdát divné, myslím, že většina lidí na té zahrádce mě chtěla vykostit a Adovi jednu vlepit, někdy se prostě nedá soudit na první dobrou