Přidat odpověď

Jdu se "vybrečet". 4,5 letý syn začal v září chodit do školky, kde se těšil, všechno proběhlo bez problémů, bez slziček. Vydržel chodit tři týdny v kuse a pak začaly nemoce. Klasika 14 dnů doma, týden i míň ve školce. Ale vždy se i po nemoci do školky těšil, chtěl tam sám, nebrečel. A najednou se to změnilo. Teď do školky nechce, netěší se tam, brečí. Dnes jsem to neustála a vzala jsem ho zpět domů. Měly jste vidět to oživení a veselost. Všemu tomuhle předcházela situace, kdy byl jeden den v jiné tříde, s jinou paní učitelkou. A to z důvodu, že to bylo v pátek po státním svátku, kdy nebylo tolik dětí vě školce a třídy byly spojené. Přitom dva dny před tímto svátkem byl ve své třídě a vše bylo v pořádku. Teď už nechce být ani ve své třídě, se svými p.učitelkami. No a já nevím, co dál. Nechci, aby školku probrečel, aby byl smutný. Tehdy jak poprvé ve školce v jiné třídě brečel, tak brečel celou dobu, domů jsem si ho odváděla s červenýma kruhama pod očima. Zatím ho nejspíš odhlásím do konce roku. Jsem nezaměstnaná, hledám si práci, tak jsem stejně doma. A když náhodou nějaká práce vyjde, tak syna může pohlídat moje mamča, se kterou bydlíme v jednom domě. V tomto až takový problém nevidím. Ale nadšená z toho nejsem, mrzí mě, že se to takto zvrtlo. Doma ode mě nemá tolik podnětů, jak ve školce. A přiznám se, že jsem s ním za ty roky už i "nabytá". Jenže ani nemám na to, abych mi ho ráno odtrhávaly z náručí, protože se mě drží jak klíště. Jsem zbytečně přecitlivělá? Máte někdo podobnou zkušenost a vrátilo se to třeba do normálu?