Přidat odpověď

Asi to zní jako blbá otázka, ale já mám vedle ní často blbý pocit, pocit podřízenosti a taky jakési schízy, že se snad bavíme o někom jiném. Odcházím s prázdnou a ještě ani pořádně nevím, co jsem vlastně chtěla.

Chování a probíhající změnu mého prcka mohou ovlivňovat dvě věci - rodina a škola. Rodina jsem já. Ano, nastavuji si zrcadlo a vím, že dělám chyby, vím, kde, jsem netrpělivá a náročná., na druhou stranu makáme, dodržujeme režim, po nocích maluju kartičky a dělám si motivační plány a jiné blbosti..
Škola je speciální třída pro děti s pas, je jich pět, většinou aspergři nebo atypický pas. Učitelka je mladá, ale zkušená, má praxi s nimi a taky s ment.postiž.dětmi.

Chybí mi tam výchova. Asi jsem čekala něco víc, ale po bezproblémové a velice přínosné školce tady vidím, že škola učí - a tečka, nic víc. Ve školce to vedli - tady jsme všichni kamarádi, pomáháme si a máme se rádi, učitelky měly respekt a děti je milovaly, při konfliktu jim stačilo jen vyslovit jméno nebo zamířit pohled na aktéra (až tohle kouzlo bude někdo prodávat v plechovkách, vydělá majlant!). Tady je jeden lumpík, od začátku je to on, kdo startuje zlobení. Můžem mu říkat Jednička. On JE jednička! Umí vyčíhnout chvíli, kdy si učitelka odskočí nebo je třeba jen otočená k tabuli. Při pokárání se dovede zarazit, ostatní jsou ale k nezastavení a nosí pak poznámky - prasátko a text "za škaredé chování". A nadto tento chlapec vše umí, text na tabuli má přečtený dříve než otevře knihu, příklady spočítané dříve než vůbec rozdá ostatním.

Může to vypadat jako jen takové škádlení, ale efekt je ohromný. Počínaje těmi poznámkami (min. tři týdně), přes ahoj debílku v šatně, ty mongole u svačiny a ksichtíky a gesta, která ostatní děcka berou jako srandu, kterou ale pak neumí zastavit.

Doma to pak vypadá tak, že prcek má záchvaty vzteku, namířené proti sobě samému, dokonce se bije do hlavy a křičí, občas se to prostřídá fňukáním, což jsem dříve u něj nezažila. Verbální projev mě často šokuje, krom toho, že se ztratilo sebevědomí - já to nezvládnu, já jsem neschopný, taky sem tam - mamko, ty jsi hovado nebo hnusná..

Trápí mě hlavně to sebevědomí a to, že prcek přestává rozlišovat mezi dobrým a špatným. Jednička vyskočí a na druhého namíří prstem, vykřikuje "ty mongole dej si facku", dvojka vyskočí a vykřikne "ty si dej facku", do toho vletí můj prcek a mele furt dokola "dej si facku", všichni se tomu začnou smát a opakovat to jako blázni. V té chvíli přichází učitelka, pronese, co se to tady děje, Jednička si sedne a ostatní fičí na téhle srandě dále až se razítkuje v deníčku.

Při rozhovorech s učitelkou se dovídám jen to, jak mu co nejde v učení a ohledně chování tohle - on není startér, ale nedokáže se zastavit, poznámky má za škaredé chování, když se škaredě chová. Tečka.

Čeho a jak mám dosáhnout, co za daného stavu věcí mám po učitelce chtít? A můžu?