Přidat odpověď

Nordico, omlouvám se, až teď jsem našla tvoji odpověd!
Já jsem se toho projektu neúčastnila, k Dánům jsem přišla klasicky v devadesátých letech přes hendikepované děti, ale tenkrát jsem byla ještě studentka a ve snu by mě nenapadlo, že se za mě stane učitelka (učitelkami jsem náležitě stylově pohrdala). Já jsem se učila v podstatě náhodou (jak to tenkrát chodilo) v programech pro předškolní děti, inkluzí se to samozřejmě zabývalo taky hodně, všechny školy, včetně základních, které jsem tam viděla, jsou na Fynu, což nedává jistě vyčerpávající vzorek, velká škola v Odense nebude velká v Kodani.
Každopádně dvacet let před tím, než jsem začala učit, jsem se od nich naučila určitý způsob pedagogického myšlení, který je u nás zatím stále nepoužívaný a co víc, zdá se že i nevysvětlitelný, jak rodičům, tak pedagogům.
Zažila jsem víc exkurzí s učiteli, kteří koukali, zapisovali, jásali, byli unešeni, pak seděli u oběda a říkali: "Tohle je bezvadné, to si přizpůsobíme na naše podmínky a budeme dělat." ... Princip vždycky pochopil tak jeden z dvaceti, který ale většinou řekl, že sice hezký, ale u nás neprůchodné a zbytek viděl jen vnější efekt, zhruba postihli formu, obsah je úplně minul. Časem to bylo dost frustrující.
Ale mně osobně to dalo nejen profesně moc.
Dneska pěstuju už jen osobní styky, ale stejně se, samozřejmě, vždycky mluví o jídle a o práci.