9.-14.9.2007
Šestý den, v neděli, jsme se s našimi vydali na jednu z nejkrásnějších řeckých pláží, pláž Milos. Máme ji hned za kopcem, ale řeknu vám, jsem rád, že ten kopec jsem nemusel šlapat. Hezky jsem se nechal nést od táty a nebo od mámy, kteří se o mě střídali. Výšlap na ten kopec se zdá nekonečný a připomíná chvílemi výšlap na Mount Everest :-) Pláž Milos ale rozhodně za tohle veškeré trmácení stojí. Díky tomu, že se sem dá dostat pouze pěšky, cestičkou, kudy jsme šli my, je zaručeno, že tu nebude hlava na hlavě. Pláž je písečná s krásnými oblázky, které si máma nasbírala domů. Pěkně jsme se tu vyčvachtali. Moc se mi líbilo, jak naši se mnou běhali v náruči po pláži a já do toho dělal "hijé, hijé" :-)
Sedmý den, pondělí. Opět máme půjčené auto, abysme tentokrát poznali jih ostrova. Dojeli jsme skutečně až na nejjižnější místo na ostrově - Mys Dukato. Je to zvláštní místo se zvláštní atmosférou. Tady prý údajně skočila do vln básnířka Sapfó kvůli neopětované lásce. Je tu maják a než se sem dostanete, tak je to jedno obrovské dobrodružství, protože příjezdová cesta je značně krkolomná. Náš výlet dále pokračoval na nejkrásnější pláž na ostrově Porto Katsiki. Pláž je sice úplně jiná než Milos, ale taky nádherná. Voda je tu až neskutečně zbarvená. Tady měla máma menší úraz. Před sluníčkem jsme se schovávali ve stínu u skály, do které máma narazila hlavou. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale boule z toho byla pěkná. Z Porto Katsiki jsme dojeli do městečka Vassiliki, které je považováno za ráj surfařů. Bylo jich tu opravdu hodně a taky tu pěkně foukalo. Z Vassiliki jsme se poté vraceli zpět do Agios Nikitas. Cestou jsme koupili v jedné horské vesničce místní med. S tím se váže ještě historka z cesty domů. Samozřejmě jsme měli "štěstí" a jedna sklenice se nám v kufru při zpáteční cestě rozbila a med pěkně olepil část kufru. Místní med jsme dostávali každé ráno k snídani s místním jogurtem. A to vám byl jogurt. Skutečně v něm stála lžička. Musím všem doporučit tuhle místní pochoutku. Moc mi to chutnalo. Občas jsem se dorazil ještě sýrem a šunkou.
Osmý den, úterý, jsme prožili v poklidu na pláži koupáním a dováděním na nafukovacím autě. Vlastně úplně v poklidu to nebylo. Pro dnešní den si bolístku vybral táta, kterého píchla vosa tak šikovně, že měl štípance na obou stehnech. Večer jsme s rodiči skončili v jedné z místních taveren. Ještě něčím byl tento den významný. Rodiče mě naučili dělat indiána. Moc se mi to líbí, a tak se snažím dělat ho v jednom kuse. Na blbovinky mě užije :-)
Devátý den, středa, opět prší :-( Naštěstí jen dopoledne, a tak můžeme kolem oběda vyrazit do městečka a potom na koupání. Nebyla by to máma, kdyby se jí opět něco nestalo :-) Natáhla se na mokrých schodech a narazila si kostrč. Jsem zvědavý, jestli tuhle dovolenou rodiče přežijí. Zatím ji nejlíp zvládám já, ale musím to rychle někam zaťukat, abych to nezakřikl. Taky tu moc hezky spím. Líp než doma. Budím se okolo půl sedmé místního času (je tu o hodinu víc, než u nás) a přes den mi někdy stačí spát jen jednou, po obědě. Večer chodím spát kolem osmé až deváté hodiny. Naši mastí po večerech většinou karty a nebo hrají kostky. Většinou to natře táta mámě :-)
Desátý den, čtvrtek. Je neskutečné, jak rychle to uteklo. Zítra už jedeme domů, a tak si to tu musíme ještě pořádně užít. Dopoledne jsme se byli vyčvachtat u bazénu, kde jsem se seznámil s italským chlapečkem Qantianem, který byl o deset měsíců starší, než já. Byl moc hodný a vůbec nebyl lakomý. Půjčil mi svůj kýblíček. Odpoledne, když jsem se vyspal, tak jsme vyrazili ještě k moři. Nebyli bysme to my, kdyby se nám opět něco nepřihodilo. Alespoň jednou se nám muselo podařit, zabouchnout si klíče v pokoji :-) Ještě, že na recepci jsou připraveni i na takové smolaře, jako jsme my :-)
Jedenáctý den, pátek, den odjezdu. A dneska pofrčíme domů. Čeká nás opět cesta letadlem, ale až večer. Přes den máme opět půjčené auto od cestovky, abysme se na závěr dopravili na letiště. Dopoledne se jdeme rozloučit s mořem. Dělám naposledy "pá, pá". Po obídku jdu spát a naši balí. Tátovi připadá, že máme víc věcí, než když jsme přijeli :-) Je čas, rozloučit se s hodnou paní recepční, která mi tu nahrazovala mé babičky. Pořád si mě chovala a dělala se mnou psí kusy, což se mi moc líbilo. Bude se mi snad po ní dokonce i stýskat. Na letiště máme jet až kolem čtvrté hodiny, a tak se stihneme ještě projít po pěší zóně v Lefkasu. Chceme se taky podívat do benátské pevnosti Santa Maura, ale bohužel nám zavřeli před nosem. Santa Maura byla postavena okolo roku 1300 na ochranu proti nájezdu pirátů. Zbylo z ní bohužel málo, jen obvodové zdi a stříly s děly, ale i tak jsme ji chtěli vidět. Tak alespoň z venku :-( Zpáteční let jsem zvládl stejně skvěle jako ten první. Naštěstí nemáme žádné zpoždění. Zpočátku jsem se zabavil opět prohlížením časopisu a asi v polovině cesty jsem tvrdě usnul. Probudil jsem se až na letišti v Praze, kde naši čekali na kufry. I na závěr jsme museli něco ztratit a to můj oblíbený klobouček. S oblibou ho vyhazuju z kočárku a jednou si prostě naši nevšimli, že jsem ho vyhodil.
Lefkáda je skutečně nádherná a přes veškeré útrapy :-) jsme si dovolenou s rodiči moc užili. Je hlavně o krásné přírodě, nádherných plážích a neskutečně průzračné vodě (památek tu zase tolik nenajdete). |
