|
|
|
Jak se Matýskovi nechtělo... (pokračování) |
|
| Autor: Kacii&Matýnci , 12.2.2007 | |
| V 1:00 se dostávám na sál, tam už čeká Martin. Pokoj je příjemný, oranžový, plně vybavený, mě ale zajímá jen postel. Matýsek strká hlavu, kam nemá, usilovně tedy polohuji na boku, pak na druhém... Dr. se něco nezdá a já dostávám vnitřní monitor a kyslík na přidýchání. Stahy sílí, dýchání nepomáhá, vysiluje mě, je mi zle...Nucení na tlačení, stahy prořvávám (bez řvaní se správný porod neobejde, ne?). Mezi stahy komatozní stav. Martinovi drtím prsty a dávám mu jen povely jako: záda (masírovat), nesahat!!! (kontrakce), vodu a Martin do toho nesměle: Ruka!!!
K ránu jsem otevřená na 4 prsty a začínám šílet po epidurálu. V 6:30 má přijít dr., oči mám přilepené k hodinám... Přichází v 7:00. Pak volá anestezioložku.(Bože proč jsou všichni tak zoufale pomalí???)
Přesouvají nás na jiný sál, mají hodně příjmů a já jejich výbavu stejně neocením. Za chvíli vyhlásí STOP STAV. Pokoj není vybavený, barva zelená, vidím jen ty hodiny... V 8:00 konečně přichází anestezioložka, Martina vyhazují na chodbu (a zapomínají na něj, zpátky se musel téměř probít). Zavádí mi epidurál...tak příjemná je tahle bolest...a hlavně JINÁ.
Po 10ti minutách: BOŽE JÁ VIDÍM (celý pokoj)...TA ÚLEVA. Dokonce s Martinem zavtipkujem, pak usínáme. Během spánku jsem se otevřela na 6 cm. Kolem 9:30 dojela první dávka epi, v 10:00 dostávám druhou (Bude to do oběda maminko!) Následuje spánek.
Přichází dr. a budí nás (mám to štěstí, že se už 9 měsíců známe). 8 cm, trochu otok, dr. se snaží přetáhnout zbytek branky (DÍKY BOHU ZA EPIDURÁL). Ozvy se zhoršují, zavádí sondu na měření okysličení, uhranutě jí s Martinem sledujeme. Zase dostávám kyslík.
Dr. odvolávají k akutnímu císaři. Vedle v boxu se finišuje a já se zapřísahám, že JÁ TEDA ŘVÁT NEBUDU, BUDU TLAČIT A JAK!!! Slyším první pláč novorozené holčičky a málem brečím. Vrací se dr. a najednou je vše připravené a jde se na TO.
První tlačení zvládám sama, kontrakce kvůli epiduralu nejsou zrovna zřetelné. S druhou kontrakci se na mě k mému zděšení vrhá masivní asistentka (Já SAMA!!! Ne musí rychle ven!!!) (myšlenka: ta ženská mě zabije! Praskne mi nos a žebra a vůbec...)
3.,4. a Matýsek se vrhá do světa. Jde pěstí napřed, což poněkud zmátlo přihlížejícího tatínka:o))
Je 11:10 a já slyším první bublání a kuckání NAŠEHO SYNA. Ptají se na jméno a já ze sebe sotva dostanu: Matyáš.
Berou si ho na odsátí, Martin jde s ním, slyším, jak malý protestuje a upadám do stavu naprosté euforie, brečím, směju se...
Dr. šije, je mladý a na sobě má řeznickou zástěru. Říkám mu, že tohle si tedy zanedlouho zopakujem a myslím to vážně. Dr. se zarazil, že tohle na porodním sále ještě neslyšel:o)) Díky epidurálu necítím nic, mám energie, jak nikdy předtím.
Dr. mi ukazuje placentu, v tom Martin přináší Matýska, nevím, na co koukat dřív. Ale on mi ho stejně nechce ani ukázat, trochu se přetahujem. (Najel mu totiž speciální otcovský hormon fotrolin...aneb nikomu tě nedám:o) S Matýskem v náručí asistuje dr. u šití, docela si rozumí:))
Asi za 50 min. přichází dětská sestra, zkoušíme přiložení, ale bez úspěchu. Ještě chvíli si užíváme ten úžasný pocit: JSME RODINA, pak odnáší Matýska do inkubátoru o dvě patra výš, Martin jde s ním. Venku svítí sluníčko, je plno sněhu, nádherný lednový den.
Dostáváme občerstvení a tu úžasnou zprávu posíláme do světa: TAK MÁME MATÝSKA. DNES V 11:10 DOPOLEDNE. 3.60 KG, 48 CM.
Matýsek na to měl poněkud jiný názor a ještě druhý den se tvářil takto...
|
|
Zobrazeno doposud 201 x.
|
|
