Jsem už dost stará na to, abych dokázala pochopit a akceptovat, že se v životě stávají i špatné věci. Ale je mnohem snazší smířit se s špatnými věcmi, které se dějí druhým lidem. Když najednou začnou být ony věci příliš osobní a příliš se mě dotýkat, je všechno jinak.
Vím, že se to stává. Díky informacím z internetu a moudrých knih vím, že více jak 30% těhotenství (a možná i víc) končí potratem. Jen jsem si nikdy neuměla představit, že se něco takového může přihodit i mně.
Začalo to vlastně docela radostně. Dvěma čárkami na těhotenském testu. Událostí, na kterou jsem se delší dobu těšila a i když jsem ji nečekala, nebyl důvod, abych z ní nebyla šťastná. Druhé dítě jsme chtěli a nějakou dobu jsme nechávali Přírodě volnou ruku, aby sama určila, kdy je ten nejlepší čas znovu otěhotnět.
Přesto se mi v okamžiku, kdy vidím pozitivní test, rozklepou ruce a rozpláču se. Ani sama nevím, proč. Že by předtucha?
Nějak se z těhotenství nedokážu radovat, nedokážu se na něj naladit. S nervozitou hledím k termínu lékařské prohlídky a doufám, že mě její výsledek uklidní.
Bohužel z vyšetření ultrazvukem není jasné, zda těhotenství dobře prosperuje, dohodneme se tedy s doktorkou, že za14 dní udělá další ultrazvuk, který nám ukáže, jak na tom jsem.
Celé dva týdny mě všichni ujišťují, že to bude v pořádku, že mám být optimista … ale já s jakousi vnitřní chmurnou jistotou cítím, že je všechno špatně. Sama sebe se snažím přesvědčit, že se moje tušení mýlí, že to vlastně není tušení, že jsou to jen zmatené těhotenské nálady.
Přesto mi v den kontroly najednou je náhle tak podivně lehko. Cestou do ordinace mé gynekoložky se mi v autě spontánně vybaví mantra Buddhy medicíny Tejatha, om bekandze maha bekandze randza samutgate soha …
Vizualizuji si proud léčivého modrého světla, který vyplňuje moje břicho … a najednou jsem si jistá, že mě dnes dobré zprávy nečekají.
Proto nejsem překvapená, když mi doktorka sdělí, že nevidí srdeční akci plodu a že se obává, že jde o zamlklý potrat. Něco hluboko ve mně přesto divoce zadoufá, že se medicína mýlí, že je to omyl … ale racionálně chápu, že je konec.
Pak už to jde rychle. Na pocity není čas. Okamžitě jedu do nemocnice.
Po nezbytných formalitách mě znovu kontrolují na ultrazvuku. Bohužel jen potvrdí předchozí diagnózu.
Verdikt je jasný. Plod odumřel a je potřeba vyčistit dělohu a provést kyretáž. Mám se rozhodnout, zda zákrok podstoupím ještě toho dne, nebo až druhý den ráno.
Nedokážu si představit, že bych se vrátila domů a strávila večer v obavách, v marné naději, že je možné nezvratný osud ještě nějak změnit, v panickém strachu z toho, co mě čeká.
Dohodneme se s manželem, že si vezme volno a bude se starat o Agátu. Loučení je těžké, je to poprvé, co bez ní strávím noc. Nemám sílu dělat si starosti, jak odloučení ode mě zvládne, jen polykám slzy a silou vůle se nutím ke klidu.
Podepisuji souhlas s operací a s celkovou anestézií. Připadám si jako ve snu. Ne, to nejsem já, ta schlíplá postava v bílé bundě, ta smutná žena s bledým obličejem a slzami v očích. To nemohu být já …
Nekladu si otázku proč se to stalo mě, vím, že to není nic osobního … spíše přemýšlím jak… jak to jenom zvládnu. Navenek působím klidně a vyrovnaně. Usmívám se na personál, občas zažertuji, ale uvnitř je mi jako by se mi srdce roztříštilo na tisíc malých skleněných kousků, které se zabodávají do masa a píchají a pálí.
Oblékám si bílou noční košili a směšné tlakové punčochy. Sundávám šperky a brýle. Svět se octne v mlze … ano, je to tak, všechno je jen iluze, jen sen …
Odevzdaně jako ovce na porážku se dovleču na operační sál a ulehám na gynekologické lehátko. Je mi jedno, že tu roztahuji nohy a vyvaluji svoje přirození proti ostrému nemocničnímu světlu. Mé tělo je jen kus masa. Moje mysl je vzdálená stovky světelných let odsud.
Mám strach z narkózy, po pravdě řečeno se klepu hrůzou. Vždycky jsem se bála, že usnu a už se nikdy nevzbudím.
Nakonec je ale spánek milosrdný. Upadám do těžké, skoro opilecké ospalosti a pak zavírám oči. Zdá se mi o dítěti, které se mi nikdy nenarodí.
Probudí mě čísi pláč. Přemýšlím, kdo tu vzlyká a snažím se otevřít oči. Zjišťuji, že ležím na pokoji a tvář mi smáčí slzy. To jsem já, kdo tu naříká. Sotva jsem ztratila kontrolu nad svým chováním, vypluly všechny emoce na povrch. Hledají si cestu ven. Jsou jak přívalová vlna. Jak déšť, který všechno omývá a hojí.
Po dvou hodinách vstávám z postele a zjišťuji, že fyzicky se cítím až překvapivě dobře. Během odpoledne jako zázrakem mizí těhotenské nevolnosti a pocit bolavých prsou.
Nesnášela jsem být těhotná. Nenáviděla jsem tu únavu, křeče v žaludku, nafouklé břicho … Teď zjišťuji, že mi právě ony příznaky bolestně chybí.
Večer trávím nad časopisem a hovorem se spolubydlícími na pokoji. Všechny jsme tu se stejnou diagnózou.
Spolupacientky jdou brzo spát, já se však marně převaluji na tvrdém nemocničním lůžku. Nejsem zvyklá usínat před půlnocí. Nakonec si sedám na chodbu. Jsem tu sama.
Cítím neklid. Jsem jak šelma lapená v kleci. Mám chuť vyběhnout do noci, válet se v mokré trávě, drásat rukama vlhké drny, stahat ze sebe šaty a křičet. Výt. Ječet. Křičet. Žalovat měsíci, že uvnitř sebe cítím prázdno. Žádné zvětšené břicho, žádné dítě v něm. Jen palčivá bolest, která mě trhá na kusy.
Chvěji se zimou, chodba je studená a není tu nikdo a nic, co by mě zahřálo. Potichu, abych nerušila spící spolubydlící, zalézám do postele. Dívám se do tmy a je mi smutno. A vím, že zítra budu zase silná, budu se tvářit optimisticky a vyrovnaně. A možná ani sama sobě nepřiznám, že mě uvnitř rozežírá bolest, která si nemůže najít cestu ven. Zakusuje se mi do vnitřností jako rakovina, lapená pod maskou sebeovládání. A čeká, zda najdu sílu nechat ji vyplout na povrch … | 
