Otázka
Odpověď
Re: Pobyt v nemocnici
28.6.2003 19:31:59 Mgr. Jitka Jeklová
Dobrý den,
pokusím se odpovědět na Vaši otázku.
Podle mého názoru má pobyt v nemocnici na dítě vždy převážně negativní vliv. Platí to zejména v případě, kdy je nemocné ono samo. Ve Vašem případě je situace trošku jiná, sama však popisujete všechny změny, které se Vašeho syna dotkly. Mám za to, že to, co popisujete (zejména pláč v postýlce) svědčí pro tzv. psychickou deprivaci dítěte. Je to situace, ve které nedochází k uspokojování potřeb (fyzických či psychických) dítěte. Tento pojem zavedl známý český psycholog prof. Matějček. Týká se předeším dětí z ústavů, ale i dětí, kterým není věnována dostatečná péče. Pokud by Vás téma psych. deprivace více zajímalo, doporučuji Matějčkovy knihy, které jsou běžně dostupné. Váš syn byl bohužel, byť na omezenou dobu, vystaven takovéto situaci. Následkem toho je změna jeho chování, především změna spánku a návrat k dudlíku. Většina dětí v zátěžových situacích (hospitalizace, rozvod rodičů, smrt rodiče, ale i přestěhování či nástup do mateřské školy) zareaguje tak, že se začnou chovat jako by byly mladší. Téměř klasickým příkladem je příchod sourozence do rodiny, kdy se starší (např. už předškolní) dítě začne znovu pomočovat, či vyžadovat častější chování nebo dudlík. Je to běžná reakce a časem se při dostatečné péči vždy upraví. Pro Vašeho syna byla situace těžká a dokázal ji zvládnout jen za určitých ústupků ze svých dřívějších zvyků. To, že plakal v postýlce, bylo jen velké přání mít Vás blízko (tj. snaha uspokojit svoji potřebu jistoty a bezpečí). Stejné je to i nyní, kdy se budí několikrát za noc a pokud se objevíte na blízku (ať už s prsem či dudlíkem), uklidní se. Syn nemá hlad ani žížeň, jen se potřebuje stále ubezpečovat, že jste na blízku a že jste jej neopustila. Zvládnutí celé situace bude vyžadovat velkou trpělivost celé rodiny, ale hlavně Vaši. Chovejte svého syna co nejčastěji, věnujte se mu a ubezpečujte ho, že jste na blízku. Jestliže v tomto získá jistotu, upraví se i reakce, o kterých píšete. Také spánek by se měl vrátit k synovu normálu. Neděste se ovšem, když to bude nějakou dobu trvat. V každém případě je dobře, když postýlku používáte jen na spaní a ne během dne jako ohrádku. A pokud syn vyžaduje dudlík, nechejte mu jej. Odnaučování šidítka bych odložila až na dobu, kdy bude vše upraveno do stavu, jaký byl před hospitalizací. Při případné příští hospitalizaci bych doporučovala zabezpečit co nejvíce věcí, na které je zvyklý z domova. Zejména hračky, jídlo (neměl by být v dnešní době problém obstarat ovoce či bílý jogurt, jak byl syn zvyklý), ale také je možno synovi vzít jeho povlečení a mantinel do postýlky apod. Čím více jsou děti obklopeny známými věcmi, tím jsou klidnější a tím spíš předejdete nežádoucím reakcím, které nastaly u Vašeho syna. I zněma dudlíku může hrát u malých dětí velkou roli! Přeji Vám hodně trpělivosti a mnoho radosti z Vašeho syna.
Mgr. Jitka Jeklová
pokusím se odpovědět na Vaši otázku.
Podle mého názoru má pobyt v nemocnici na dítě vždy převážně negativní vliv. Platí to zejména v případě, kdy je nemocné ono samo. Ve Vašem případě je situace trošku jiná, sama však popisujete všechny změny, které se Vašeho syna dotkly. Mám za to, že to, co popisujete (zejména pláč v postýlce) svědčí pro tzv. psychickou deprivaci dítěte. Je to situace, ve které nedochází k uspokojování potřeb (fyzických či psychických) dítěte. Tento pojem zavedl známý český psycholog prof. Matějček. Týká se předeším dětí z ústavů, ale i dětí, kterým není věnována dostatečná péče. Pokud by Vás téma psych. deprivace více zajímalo, doporučuji Matějčkovy knihy, které jsou běžně dostupné. Váš syn byl bohužel, byť na omezenou dobu, vystaven takovéto situaci. Následkem toho je změna jeho chování, především změna spánku a návrat k dudlíku. Většina dětí v zátěžových situacích (hospitalizace, rozvod rodičů, smrt rodiče, ale i přestěhování či nástup do mateřské školy) zareaguje tak, že se začnou chovat jako by byly mladší. Téměř klasickým příkladem je příchod sourozence do rodiny, kdy se starší (např. už předškolní) dítě začne znovu pomočovat, či vyžadovat častější chování nebo dudlík. Je to běžná reakce a časem se při dostatečné péči vždy upraví. Pro Vašeho syna byla situace těžká a dokázal ji zvládnout jen za určitých ústupků ze svých dřívějších zvyků. To, že plakal v postýlce, bylo jen velké přání mít Vás blízko (tj. snaha uspokojit svoji potřebu jistoty a bezpečí). Stejné je to i nyní, kdy se budí několikrát za noc a pokud se objevíte na blízku (ať už s prsem či dudlíkem), uklidní se. Syn nemá hlad ani žížeň, jen se potřebuje stále ubezpečovat, že jste na blízku a že jste jej neopustila. Zvládnutí celé situace bude vyžadovat velkou trpělivost celé rodiny, ale hlavně Vaši. Chovejte svého syna co nejčastěji, věnujte se mu a ubezpečujte ho, že jste na blízku. Jestliže v tomto získá jistotu, upraví se i reakce, o kterých píšete. Také spánek by se měl vrátit k synovu normálu. Neděste se ovšem, když to bude nějakou dobu trvat. V každém případě je dobře, když postýlku používáte jen na spaní a ne během dne jako ohrádku. A pokud syn vyžaduje dudlík, nechejte mu jej. Odnaučování šidítka bych odložila až na dobu, kdy bude vše upraveno do stavu, jaký byl před hospitalizací. Při případné příští hospitalizaci bych doporučovala zabezpečit co nejvíce věcí, na které je zvyklý z domova. Zejména hračky, jídlo (neměl by být v dnešní době problém obstarat ovoce či bílý jogurt, jak byl syn zvyklý), ale také je možno synovi vzít jeho povlečení a mantinel do postýlky apod. Čím více jsou děti obklopeny známými věcmi, tím jsou klidnější a tím spíš předejdete nežádoucím reakcím, které nastaly u Vašeho syna. I zněma dudlíku může hrát u malých dětí velkou roli! Přeji Vám hodně trpělivosti a mnoho radosti z Vašeho syna.
Mgr. Jitka Jeklová
V její náručí
