Žárlivost

Vážená paní magistro, četla jsem Vaše odpovědi na dotazy ohledně žárlivosti mezi sourozenci.Vaše rady se v podstatě shodují s tím jak se snažíme postupovat v případě žárlivosti naší starší dcery Terezky. Když jí bylo šest (v červenci 2002), narodila se sestřička Štěpánka.Přesto, že se na ni velmi těšila, nejevila o ni z počátku takový zájem jak jsme očekávali a zvláště pro mě to bylo zklamání. Snažila jsem se jí zapojit způsobem odpovídajícím jejímu věku do péče o miminko, ale i později jsem jí o každou pomoc musela říkat. Vím, že se pro ni mnoho změnilo (navíc nastupovala do první třídy), najednou nemohla po celém bytě skákat na balonu, zpívat kdy se jí zachtělo, jít na hřiště protože jsem musela se Štěpánkou do poradny. Přestala být středem pozornosti, a tak se snažila upozornit jiným způsobem své okolí, že i ona je "tady". Přesto, že byla již samostatná co se týká hygieny, vyžadovala, abychom ji pomohli s mytím. Věřili jsme, že situaci zvládneme a že časem se vše upraví. Ale mám pocit, že čím více začíná být ze Štěpánky (byl jí právě rok) samostatnější člověk (již běhá, breptá, prostě již jen neleží a více o sobě dává vědět) tím více v Terezce sílí pocit "prosadit se". Pokud by to bylo prosazování se v tom správném smyslu slova, tak by to bylo v pořádku, ale ona to činí např. tak, že nám při rozhovorech s dospělými skáče do řeči, když se něco nedaří začne vydávat zvuky jako malá Štěpánka nebo když potkáme nějakého dospělého, který na nás promluví, začne se chovat s prominutím jako kašpárek a nebo začne Štěpánku až nepřiměřeně pusinkovat, přesto že si jí celou dobu ani nevšimla. Přitom byla Terezka od malička považována za společenskou, kamarádskou a velmi šikovnou. Nyní okamžitě jak se jí něco nedaří začne pištět místo aby se snažila. Začíná mi to vše být až protivné, někdy mám až pocit, že se za ni začínám před známými stydět, neboť její chování neodpovídá věku malé slečny. Občas si s manželem říkáme, kde se nám "ztratila" ta Terezka, kterou jsme před narozením Štěpánky měli.
První třídu zvládla bez větších problémů, ale mám obavu, zda to tak bude i nadále když vidím, jak se vše vyvíjí. Myslím, že z naší strany byla chyba dát jí již vloni do první třídy, neboť to je velká změna a ona se musela vyrovnávat i se změnou doma, s příchodem sourozence. Přesto, máme je obě moc rádi a chceme se z toho nějak dostat ven. Poradíte paní magistro, jak? Děkuji.