Řešení konfliktů se 4letým synem

Vážená paní doktorko,
momentálně jsem u konce z dechem, a to doslova, protože mám jako astmatička už druhá antibiotika tohoto roku, nečekaně musíme překopat elektřinu v celém bytě, nemáme na to peníze a ani kam se v průběhu odstěhovat, dcera se už skoro půl roku budí až 10x za noc, a to tak že nespím víc než čtyři hodiny v součtu. Děti jsou už 14 dní nemocné a ne a ne se z toho dostat, volno od nich mám asi 2 hodiny za měsíc, kdy mě zastoupí manžel…. je to prostě taková veselá situace;-) Neztrácím nervy, je to jen přechodné období, ale mám pocit, že už není čas na prevenci, jen hasím a hasím. Proto se obracím na vás jako odbornici, sama nemám nadhled. Nejvíc mě trápí věčné konflikty se synem a uvědomuji si, že v současnosti na to nejsem nejlépe psychicky vybavená.
Adam má právě čtyři roky, jeho sestra sedm měsíců a je důležité říct, že je dost náročná „na údržbu“. Je krásná a zdravá, ale taky se chce věčně nosit, vyžaduje pozornost kvílením a fňukáním, sama si ani nechce brát hračky, čeká, až je někdo podá, proto se ani netočí. Vysvětluji to proto, že si myslím, že část problémů s Adamem vězí v nedostatku pozornosti k němu. Věnuji se mu plně, když malá spí (není dobrý spáč) a já zrovna nevařím (pokud to jde a chce, zapojuji ho i do pomoci s vařením, abychom byli spolu), a snažím se o to samé, i když Málka zrovna leží na dece. Adam je milující bratr, nesnese, aby plakala, sám ji zabavuje, je skvělý. S Adamem čteme, stavíme, malujeme, učím ho samostatnosti, která mu nevoní, a povídám si s ním o všem, co ho zajímá. To sice zní idylicky, ale … Už několik měsíců řešíme problém s odmlouváním. Na všechno odpovídá: Ne. Nebude se obouvat, nebude se oblékat, nebude uklízet a v poslední době vůbec největší problém: nebude jíst. Nechce obědvat nic, jen palačinky, řízky nebo tuňáka. Jenže to je na hubeného chlapce na bezlepkové dietě dost mizerný výběr. Vyzkoušela jsem maso na všechny způsoby (ze zeleniny jí trvale jen čerstvou mrkev a pařenou brokolici, jinak tvrdě odmítá), polévky, pizzu. Nevařená jídla nejsou problém, pokud tedy dostane jen suchý chleba apod. Například pomazánku bych nepropašovala Ještě jsem zapomněla říct, že obvykle chodí na 4 hodiny denně do školky, obědvá doma, svačinku mu dělám sama. On se svou dietou problém určitě zatím nemá.
Jsou zásady, na nichž trvám, ale u oběda jaksi prohrávám, nemám chuť mu něco násilím cpát. Nesmírně mě štve, že prvně vytrvale bez emocí a rozhodně opakuji, co po něm chci, případně na věčné Proč? jednou odpovím vysvětlením, a protože i nadále odmítá, skončím řevem na způsob: okamžitě si ty boty obuj, nebo ti nařežu na zadek! Tohle nejsem já a co budu proboha dělat, až mu bude devět, taky mu takhle hrozit?!? Bude se chtít podobně příšerné matce chodit svěřovat s problémy? Jenže jak jinak to udělat, když až po takové hrozbě konečně poslechne (ne pokud jde o jídlo)?
Další věc je, že buď ode mě, já však podobnou terminologii neužívám, nebo ve školce, pochytil nehezké věty typu: já tě vyhodím z okna, rozmlátím ti hlavu, maminky, co vaří maso, jsou hloupý apod. Co s tím? Vysvětlování dost dobře nepomáhá a já cítím, že to má co dělat s mými výše popsanými výlevy zoufalství nad jeho odmlouváním. Jak už jsem řekla, mám pocit, že hasím následky a prevence se mi nedaří. Otázka je prostá: Jak být lepší matkou?:-)
Předem děkuji za vaše myšlenky.