Nočník

Milá paní doktorko,
s velkým zájmem pročítám Vaši poradnu a chtěla bych Vám poděkovat za trpělivost a vlídnost, která - určitě nejen mně - už mockrát pomohla a dodala energii.
Chtěla bych Vás poprosit o pomoc v otázce navykání na nočník. Máme problém, který jsem ve Vašich odpovědích (ani ve Vaší bezva knížce Dítě)nenašla. V 15 měsících jsme pořídili nočník. Předpokládala jsem, že Julinka je na něj už celkem "zralá", už několik týdnů říkala "ee" na počůrané plínky, nosila je do koše, často říkala "ee" když zrovna kakala do plínky. Ukázala jsem jí ho, vysvětlila, k čemu je dobrý, posadili jsme na něj spolu oblíbeného krtečka, Julie ho tam pak posazovala sama a říkala "ee". Všechno šlo skvěle do doby, než si tam měla sama sednout, lépe řečeno sednout bez plínky. To naprosto odmítá, křičí, zuří, nesedne si. Nenutila jsem ji do toho, jen jsem opakovaně (tak ob den) zkoušela, jestli si to nerozmyslí. Opravdu ji k ničemu nenutím, natož násilím nebo výhružkami, tresty. Řekla bych, že jsem na ní nijak ani podvědomě netlačila (že nemohla vycítit, že je to pro mě moc důležitá věc), stačilo by mi, kdyby to zvládla do dvou let, nijak na ní nespěchám. Teď jsme ovšem tak daleko, že si řekne "ee", přinese nočník, odmítne si sundat kalhoty a plenku, zaleze za křeslo, vykaká se (do plínek), řekne "ee", ukáže na zadeček, odnese nočník. Poslední dobou se začala vztekat i když jí svlékám třeba při přebalování nebo při převlékání. Skoro mi to připadá, jako by si najednou potřebovala hájit svoje "soukromí". Odmítá běhat bez plínky, dokonce nechce ani nosit šatičky, prostě potřebuje mít na sobě kalhoty. Co jsem udělala špatně? Jak z toho ven? Děkuju za pomoc, mějte se moc hezky.