Péče o citový rozvoj miminka

Dobrý den,

Mám půlročního synka a když čtu a slýchám zkušenosti jiných maminek, zdá se mi, že je relativně dost bezproblémový. Napadá mě ale, že ostatní maminky mají se svými miminky jaksi těsnější a biologičtější kontakt (třeba i proto, že dítě hodně pláče nebo je hodně hladové). Filípek se v prvních šesti týdnech budil jednou za noc (hlady) a asi od sedmého týdne prospí úplně krásně celou noc. Kojila jsem málo (částečně) a někdy ve třetím měsíci jsem přestala (nestačila jsem jeho tempu – prostě nebylo co). Do naší postele jsem ho dávala jenom když byl maličký a měl problémy s větry - někdy to trošku pomáhalo - ale jinak se mi zdá, že je zvyklý na svou postýlku. Když jsem ho jako malého chovala, vždycky si našel nějakou skulinku, odkud mohl vykukovat a dnes už ho baví jenom „jízda po bytě“. Prostě mám pocit, že nejvíc ze všeho má rád zábavu, poznávání nových věcí a lidí. Naše péče se tak nějak hodně ubírá tímto směrem, ale byl to spíš Filípek, kdo si to tak nastavil. Hlavně tatínek s ním vymýšlí různé bláznivé kousky. Když ho vezmu někam ven, na každého se směje - na policisty, na bankovní úřednice, na ochranku v obchodech.... Roste jako z vody, nemá žádný zdravotní problém. Napadá mě ale, jestli jsem ho neochudila o takový ten těsný biologický kontakt, který se rozvíjí častým a dlouhodobým kojením, konejšením a chováním při nekonečném nočním pláči, spinkáním v jedné posteli... něco, co možná dobře znají maminky postižených dětí a co má hluboký citový smysl. Nechtěla bych z něj vychovat citově plochého člověka s nejistou duší.

Děkuji za odpověď.

Zuzana