Otázka
Odpověď
Psychika a neplodnost
26.7.2006 14:44:33 Renáta
Vážená paní Šimková,
po 12 letech marných pokusů o dítě jsem si už myslela, že jsem se vyrovnala s osudem a budu fungovat i bez dětí. Dnes jsem se dozvěděla, že je kamarádka těhotná a zase to se mnou "seklo". Taky měla problémy a když se rozhodla, že už na další umělé oplodnění nepůjde a že si budou adoptovat, tak otěhotněla. Takových případů jsem slyšela hodně, ale já nevěřím, že ta žena je schopná se s tím vyrovnat a hodit to za hlavu. Jak to dělá? Já jsem to ani po 12 letech a 7 pokusech umělého oplodnění nevzdala a nejspíš mi to dojde až budu v přechodu, že je to definitivní (teď je mi 35, takže to ještě chvíli potvrvá :-(. K adopci jsem nenašla odvahu. Jsem bohužel přesvědčená, že "normální" lidi děti neodloží a "nenormální" dítě bych nemusela zvládnout - prostě si nevěřím, že bych se uměla vyrovnat s negativními projevy okolí a s problémy, které mohou nastat i u biologicky mojich dětí - ale nemusí. Moje nejbližší okolí, tzn. můj muž a tchyně jsou smíření, jak s bezdětností tak s adopcí, rozhodnutí je jen na mně. Cízím se vinna, že jim beru šanci na radost z dítěte. Ale nejvíc péče tomu dítěti dává matka a v tomto ohledu cítím velkou odpovědnost a pokud si sama sebou nejsem jistá, nechci to lámat přes koleno. Připadá mi sobecké přivést si domů drobečka, kterého někdo odložil, protože mně doma někdo chybí. Připadalo by mi rozumnější, kdybych mu v prvé řadě chtěla něco nabídnout a nemyslela na sebe, ale na něj. Máme i dost "fyzických" = zdravotních důvodů, proč nemůžeme přirozeně počít, ale stále více jsem přesvědčená o tom, že nezanedbatelnou roli v tom, proč se nám nedaří umělé oplodnění, hraje psychika. Co mám udělat proto, abych se "doopravdy" smířila s tím, že nebudeme mít děti. To, že to říkám nahlas ještě neznamená, že jsem smířená vnitřně. Prosím, poraďte mi.
Děkuji Renáta
po 12 letech marných pokusů o dítě jsem si už myslela, že jsem se vyrovnala s osudem a budu fungovat i bez dětí. Dnes jsem se dozvěděla, že je kamarádka těhotná a zase to se mnou "seklo". Taky měla problémy a když se rozhodla, že už na další umělé oplodnění nepůjde a že si budou adoptovat, tak otěhotněla. Takových případů jsem slyšela hodně, ale já nevěřím, že ta žena je schopná se s tím vyrovnat a hodit to za hlavu. Jak to dělá? Já jsem to ani po 12 letech a 7 pokusech umělého oplodnění nevzdala a nejspíš mi to dojde až budu v přechodu, že je to definitivní (teď je mi 35, takže to ještě chvíli potvrvá :-(. K adopci jsem nenašla odvahu. Jsem bohužel přesvědčená, že "normální" lidi děti neodloží a "nenormální" dítě bych nemusela zvládnout - prostě si nevěřím, že bych se uměla vyrovnat s negativními projevy okolí a s problémy, které mohou nastat i u biologicky mojich dětí - ale nemusí. Moje nejbližší okolí, tzn. můj muž a tchyně jsou smíření, jak s bezdětností tak s adopcí, rozhodnutí je jen na mně. Cízím se vinna, že jim beru šanci na radost z dítěte. Ale nejvíc péče tomu dítěti dává matka a v tomto ohledu cítím velkou odpovědnost a pokud si sama sebou nejsem jistá, nechci to lámat přes koleno. Připadá mi sobecké přivést si domů drobečka, kterého někdo odložil, protože mně doma někdo chybí. Připadalo by mi rozumnější, kdybych mu v prvé řadě chtěla něco nabídnout a nemyslela na sebe, ale na něj. Máme i dost "fyzických" = zdravotních důvodů, proč nemůžeme přirozeně počít, ale stále více jsem přesvědčená o tom, že nezanedbatelnou roli v tom, proč se nám nedaří umělé oplodnění, hraje psychika. Co mám udělat proto, abych se "doopravdy" smířila s tím, že nebudeme mít děti. To, že to říkám nahlas ještě neznamená, že jsem smířená vnitřně. Prosím, poraďte mi.
Děkuji Renáta
V její náručí
