Nepřiměřený pláč

Dobrý den.

Moc vás prosím o radu.
Mám tříletou dceru, odmala byla dítko přecitlivělé a nervozní. Jako miminko hodně plakala, jako batole se hodně vztekala. Ze spousty věcí měla strach. Strach z teploměru, z umývání vlasů, z kakání do nočníku (jakmile nedostala plínku, i několik dní stolici zadržovala)... Postupně a pomalu se vše podařilo zvládnout.
Dávat hranice a trvat na nich se nebojím, ale v situacích, které v poslední nastávají, si nejsem jistá, co mám dělat. Jestli je na místě tvrdost nebo spíš trpělivost.
Poslední dobou se mi zdá, že brečí kvůli kdejaké blbosti a dokonce mám pocit, že ten pláč i hraje.
Dřív když spadla, bouchla se a přiběhla s pláčem za mnou, jsem ji pochovala, utěšila, jenže poslední dobou třeba zakopne, nic se nestane, ani nespadne a ona utíká s pláčem za mnou. Dokáže brečet i několik minut, přitom se nic nestalo. Nebo, přisedne si na houpačku k ní jiné dítě, zhoupne se třeba víc než ona čekala, hned zas brečí a letí za mnou. Někdy začne už ve chvíli, kdy ona sedí na houpačce a jiné dítě se přibližuje k houpačce.
Přijde mi to jako takový hraný pláč. Nevím jak reagovat.
Mám ji utěšit nebo ne. Nejdřív jsem ji normálně uklidnila, vysvětlila situaci, nabídla že to příště můžem zkusit spolu, že tam budu s ní. Jenže to pomohlo jen jednou, pak zas to stejné, navíc je nemožné, abych vše předvídala, co jí vykolejí.
Dřív se houpačky, dětí a pod. nebála, naopak. Prostě nevím, jestli se jedná o vzdor, že není úplně do detailu po jejím, nebo jestli je to nějaký strach.
Několikrát naposledy jsem ji odmítla pochovat. Řekla jsem ji, že se nestalo nic hrozného, že houpačka je pro všechny a že dítě se s ní jen chtělo pohoupat. Jestli se nechce houpat, že nemusí, jestli chce, tak teď může jedině i s tím dítětem nebo může počkat až tam zas nikdo nebude. Posadila jsem ji na lavičku, ale nijak jsem ji neutěšovala. Ona brečela dál, snažila se na mě vlézt. Po chvíli ji to přešlo. Když se situace opakovala, bylo to zas to stejné.
Nejde jen o houpačku, to je jen jedna z těch situací. Ostatní jsou podobné.
Nebo mám ji uklidňovat např. v situaci, kdy jí řeknu, nelez na stůl, spadneš a ona neposlechne a spadne? Resp. to jí řekl manžel a ona pak utíkala s pláčem za mnou. Opravdu se bouchla. Ale zas jsem ji nepochovala. I když jsem se ani nijak nezlobila.
Včera měla zas takový jeden plačící záchvat a z toho jsem taky zmatená. Byli jsme s manželem a s ní doma, navrhla jsem, že si všichni poskládáme puzzle. Souhlasila, šla za mnou, jenže skočila manželovi na nohy. Naschvál. On ji řekl, ať to nedělá, že ho to bolí a že ještě sama zakopne a spadne. Řekl to podle mě docela normálně. Ona se rozbrečela, přišlo mi že ji to jako mrzí a utekla si k sobě do svého koutku. Tam brečela, stupňovalo se to, volala „mami“ „pojď sem, mami“. U toho se počurala, což ji vykolejilo ještě víc a mezi vzlyky mi říkala, že se nechtěla počuraat, že to popletla. Řekla jsem jí, že to nevadí, že to se stane, dala jsem jí suché oblečení, pak jsme šli spolu vyprat to počurané. Nato se zas vrátila k sobě, já jsem zůstala a pokračovala si v skládání puzzle. Ona ještě asi 5 minut brečela, pak přišla a vše bylo dobré.
Toto celé trvalo asi 20 minut, několikrát jsme ji řekli, že až bude chtít ať za námi přijde si s námi skládat.
Pak mi to bylo líto, nejsem si jistá, jestli jsem postupovala správně nebo úplně špatně a měla jsem jít za ní.
Večer jsme si normálně přečetli pohádku, pomazlili se, řekla jsem ji že ji máme rádi, ať se děje cokoliv.
Určitě bych toho mohla napsat víc, ale už teď se stydím, že jsem to tak rozepsala. Nevím si s tím rady.
Byla bych vám moc vděčná za váš pohled na tyto situace a o radu.