Rodinné vztahy

Dobrý den,
minule jste mi psala, jaký by byl ten pláč, o kterém jsem psala, co bych oplakávala? - vybrečela bych možná všechno to jakoby napětí ve mě, i když pro mě je poslední dobou strašlivě těžké plakat, mám pocit, že prostě musím být silná a pak to prostě ani nejde brečet, i když mi je kolikrát tak těžko! A co bych oplakávala? - asi tu nespravedlnost v tomto světě, vždycky jsem si musela, a to už od brzkého dětství hodně vydobíjet svoji pozici v tomto světě a kolikrát je to tak vysilující, prostě! A teď? - když bych chtěla mít to, co si žena celý život přeje, tak to prostě taky nepřichází!!! Ale je pravdou i to, že poslední dobou - asi tak týden se opravdu snažím si říkat, že až na to moje tělo bude prostě připravené, tak to přijde, že na sebe potom miminko nenechá čekat. Říkám si to a doufám, že se to vryje do mého podvědomí!
Když mi přítel říká, že je se mnou kvůli mě, tak mě to vždycky potěší, a to, že jeho bývalá partnerka má jeho dítě, to ve mě vyvolává občas pocit, že má jakoby víc, i když se snažím si říkat, že to tak není, protože nemá jeho lásku, ale já nechci jen tak nějaké miminko, chci to miminko s ním, něco, co bude naše, co bude naplněním naší lásky...nebo já prostě nevím, nedokážu to vysvětlit, asi.
Asi máte pravdu, co se týče historie našich vztahů, je to tak malinko propletené, ona byla kdysi mojí kamarádkou, je to složité vyprávění, stalo se toho tolik...ale jejich vztah už nebyl jakoby vztahem, když jsme se do sebe zamilovali, on s ní byl pak už "jen" kvůli dcerce.
Hmm, asi máte pravdu, že kdybych byla to samé jako ona, tak by se mnou nebyl, že je to mezi námi pěkné proto, že právě jsem úplně jiný člověk než ona. No, nechci jí být naroveň v tom, jaká je, jen chci...no, možná chci víc než to, co má ona, já nevím, je to složité ty myšlenky!!!
Co se týče výletu do Prahy, tak by to určitě nemusel být špatný nápad, popřemýšlím o tom a pak bych se s Vámi kdyžtak domluvila.

Zuzka