Krádeže v pubertě

Dobrý den,
Obracím se na Vás s otázkou ohledně sebe samotné. V pubertě (asi ve věku 14 let) jsem několikrát vzala rodičům peníze z peněženky. V pubertě jsem měla hodně nízké sebevědomí, měla jsem pocit, že mezi vrstevníky ve škole nezapadám (neposlouchala jsem stejnou hudbu, nedívala jsem se na stejné seriály, které všichni sledovali – myslím, že to bylo hodně tím, že moji rodiče se sami například na televizi vůbec nedívali a já jsem se před rodiči styděla/neměla odvahu pustit si televizi s nějakým seriálem, který byl podle nich brak) a proto jsem měla potřebu si sebevědomí zvyšovat tím, že budu dělat stejné věci, jako ostatní spolužáci a kamarádi – proto jsem několikrát vzala rodičům z peněženky peníze a koupila si za to kazety nebo něco podobného. Mezi 13. a 14. rokem jsem to udělala asi desetkrát. Věděla jsem, že dělám něco nesprávného, ale moje touha po zařazení do party a uznání ze strany vrstevníků byla silnější, zároveň jsem neměla odvahu si rodičům o peníze na něco, co by neschvalovali, nebo spíš jsem neměla odvahu rodičům přiznat, že se mi líbí nějaká hudba, která je podle nich brak a že to chci poslouchat kvůli tomu, abych se zařadila do party. V té době jsem měla opravdu problémy v komunikaci s rodiči a s tím svěřit se jim s něčím – například mámě jsem řekla o tom, že jsem dostala první měsíčky až po několika týdnech, nějak jsem v sobě nedokázala najít odvahu se jí s tím svěřit). Nedostávala jsem dostatečně vysoké kapesné, ze kterého bych si to mohla koupit, proto jsem se uchýlila ke krádežím. Po několika krádežích, které jsem popsala, jsem si naštěstí uvědomila, že to, že dělám něco nesprávného je horší než moje snaha zalíbit se v kolektivu a už jsem pak žádné peníze nevzala. Rodiče na krádeže nikdy nepřišli a já jsem se k tomu bohužel nikdy nepřiznala. To je taky důvod, proč se na vás obracím. Dnes je mi 27 let a špatné svědomí z toho, že jsem několikrát udělala něco, co je špatně, mě dodnes tíží. Myslíte, že má smysl se k tomu po tolika letech vracet a rodičům se dnes přiznat? Pořád mám strach, že je tím přiznáním zklamu. Na druhou stranu doufám, že se mi uleví. Jinak se moje problémy v komunikaci s rodiči srovnaly - cca od 16 let s rodiči komunikuju bez prolémů, ale k tomuhle jsem se jim nedokázala dodnes přiznat. Sebevědomí mám dodnes nižší (například mi dělá problémy mluvit na veřejnosti před více lidmi), ale jinak myslím, že se mi to srovnalo a jsem mnohem sebejistější člověk než jsem byla v pubertě. Poraďte mi prosím, jestli má smysl se po tolika letech rodičům přiznat a jak jim to vysvětlit. Obávám se, že ve mě uvidí jen zloděje a ztratí ke mě důvěru.

Děkuji za odpověď,
Lucie