Jak reagovat na opakované negativní chování?

Dobrý den, máme 3 letého syna - adoptovali jsme ho když mu byli dva roky. Je velice šikovný, učí se rychle novým činnostem, ale nemluví, respektive mluví jen jednoslovně a hodně špatně. Období vzdoru neprožívá nějak bouřlivě, ale projevují se u něho agresivní sklony vůči některým členům rodiny (teta, manželovi děti - dospělé, 6 letá sesteřnice..)- štípání, tahání za vlasy, občas kousání - není to nic brutálního, ubližuje i zvířatům. Rázně vždy upozorním na nevhodnost, občas zvýším hlas, či plácnu po zadku, ale chování se opakuje. Vzdorovitě dělá činnosti, které jsou jasně stanovené jako zakázané (nebezpečné) - často končí nějakou nehodou, zkouší knoflíky, tlačítka, ovladače - donekonečna vysvětluji, že je to nebezpečné, může se pokazit atd, ale vzhledem k jeho rečovému handikapu je komunikace trochu složitá. Stejně jako nedokáže spojovat slova do jednoduchých vět, nerozumí ani jednoduchým větám, které říkám - otázky: co je to, kdo je to, kde je to, jak dělá, kam pojedem... věty: vezmi si, přines mi prosím, ukaž, sedni si... to je vše, na co umí reagovat, proto je pro mně moc těžké řešit jak agresivitu, tak vzpurnost nějakým domlouváním. Jsme s manželem velice klidné povahy,málokdy zvýšíme hlas, já učím na základní škole a myslím, že mi nechybí trpělivost ani důslednost. Hrozně nerada bych něco zanedbala a v pubertě pak řešila násilí, či jiné problémové chování. Syn měl, jak říkali v kojeneckém ústavu, ne zcela příjemný start do života a nepodnětné prostředí se na něm jistě podepsalo, ale my ho nesmírně milujeme, neustále ho hladím, mazlím se s nim, chválím ho, povídám mu, zpívám, chodíme mezi děti, na bazén, na výlety - zkrátka myslím, že žádný citový deficit tu nefiguruje. Prosím, existuje nějaká možnost, jak poukázat na negativní chování, když je dítě ještě komunikačně nevyspělé aniž bych musela trestat? Děkuji
Jarka