Názory k článku Jedináček

Nejsou žádné univerzální pravé hodnoty.
Dokonce ani zdraví není pro každýho stejně důležitý, ani život sám ne, to by některý lidi nepáchali sebevraždy.
Skromný chudý člověk není lepší než prachatý snob, je jen jiný a jeho hodnoty jsou tudíž také JINÉ.
Navíc, když je někdo skromný proto, že prostě je, nemá obvykle potřebu to někomu vnucovat jako jedinou správnou cestu ke štěstí.
Vím, že je pro dost jedinců těžké pochopit, že jsou lidé různí, ale bohužel je to prostě tak. :o)

Souhlasim s Bobem. ja splacim byt. Ziju zatim sama, plat mam prumerny a vim, ze z tehle penez bych minimalne jedno dite utahla. takze, pokud budu predpokladat, ze pritel ci manzel bude mit prumerny plat, podelime se o spaltky a ja budu mit materskou, nevidim duvod, dve deti uzivime. je to orpavdu o prioritach. ja zkratka nemusim mit nejnovejsi obleceni, auto, skvelej nabytek, dovolenou u more. Uvarim si i upecu sama, nemusim kupovat drahe polotovary. kosmetika mi staci zakladni,...
A hezke Vanoce jeste neznamenaji, ze dite dostane dary za tisice. naopak, je detem potreba ukazat prave hodnoty.

mateřídouško,
ono je to spíš o pojetí vztahů jako takových. Pod pojmem přátelství si každý představuje něco jiného a každý ho bere jinak... pro mne je třeba můj nejlepší kamarád, kterýho znám skoro 20 let "bratr", fungujeme zhruba tak, jak by asi měli ti idealizovaní sourozenci, nicméně každý jsme se narodil úplně jiným rodičům a oba máme své sourozence, se kterými ten vztah rozhodně není na srovnatelný úrovni... sestře bych neřekla "co děláš dneska večer, jestli jsi doma, přijdu k tobě přespat", ale "bratrovi" to řeknu úplně klidně, přestože žije s přítelkyní, která je ještě víc "cizí" a mohlo by jí to vadit. Zum Beispiel. :o)

myslím,že jsem tuhle poznámku četla kdysi dávno tady nebo v nějakém článku...týkalo se to toho, abychom byli připraveni že lidé mají pocit že vám mohou mluvit do toho jak a co děláte neděláte s vaším dítkem/dítky...týkalo se to tenkrát zkušností maminek napřílad s komentáři náhodných kolemjdoucích (většinou babiček...) prakticky na cokoli co ony kdysi dělaly jinak a jak tomu dítěti škodí a atd
ve společnosti celkem myslím převládá tolerance k dospělým ať už jsou bizardněji oblečeni nebo jinak vyčnívají,ale jinak je to u dětí dětiček...

celou diskusy jsem nečetla, až bude čas ráda se k ní vrátím, autorku a její důvody celkem chápu,a chápu i druhý postoj.
sama jsem te´d v takovém rozhodování. máme dvě dítka a vím,žebychom se o ně postarali tak aby více společensky netrpěli (víte jak to myslím),aletoužíme po dítěti dalším ev.i čtvrtém. ale už jde o rozměry našho bytu a možnost/nemožnost stěhování zda budeme v budoucnu moci dát dětem vše co potřebují tedy finančeně
ovšem s těmito úvahami bychom asi ještě neměli ani první dítě...
já sama jsem ze tří sourozenců a nebylo vždy vše finančně ok a přiznám se ke svým pubertálním myšlenkám "tak proč nás má mamka tři když na to nestačí"..."to já budu mít jen jedno,ale budu mu moci pořídit vše co bude potřeba" , fakt ot jsem si říkala,rozhovory s holkama o životě a našich představách na lavičkách našeho sídliště... nutno dodat, že se rodiče rozvedli a tatínek to s alimenty moc nepřeháněl a máma ho zase nechtěla hnát k soudu....jako vysokoškoláci v době minulé to s jejich platy neměli nijak lehké....
stejně dnes jsem ráda,že mám dva bráchy a neměnila bych.možná bych byla ráda ještě za jednu sestřičku.to byla také jedna má věta směrem k rodičům. to jsem mohla být ve školkovém věku a ještě tak na prvním stupni moc jsem si přála mít doma partnera na hraní - holku,kluci si totiš spolu nějak vystačili,jen když třeba jeden jel někam pryč tak jsem se těšila přízni sourozenecké...což se ale zase změnilo,když jsme byli starší a teď vůbec. stejně mít ségru...,ale mám príma švagrovou.
vlastně ten pocit že jsme "socny" jsem měla kolem těch pubertálních let, a myslím že tím trpí většina puberťáků ať už jsou na tom jejich rodiče finančně jak-koli....je také pravda ,že jsem se naučila v té době sama šít a šila ,pletla si neuvěřitelné modely a také jsem se sama od sebe snažila mít navrch jinak, když vrstevníkům nestačím s poslední módou
myslím,že trochu té bídy nutí člověka i přemýšlet,tvořit, nějak to překonávat, být sama v tom směru aktivní, nečekat až mi něco spadne z nebes, hledat i jiné stránky bohatství života. a myslím,že není marné umět se trochu uskromnit.

psala jsem tento příspěvek že jsem sama z více sourozenců,sama jsem si přála tak maximálně jedo dítko,které ale nebude "strádat" jako já :-) a teď uvažujeme o třetím (čtrvtém?) ikdyž naše finanční vyhlídky nejsou zcela růžové, nějak mi opravdu přijde to bohatství vztahů důležitější než samota v přepychu. jako malí vám to ani nepřijde že nežijete v luxusu a pak už se sami můžete nějak podílet (což myslím může kladně přispět k rozvoji osobnosti)když vám je osmnáct tak už stojíte jednou nohou samosatně a přividělat si můžete dost na co potřebujete a mít kolem sebe bohatou rodinu to si už nikde nekoupíte.já jsem ráda že mé děti mají sestřenice a bratrance v podobném věku a když se sejdem je legrace až na půdu. jako jedináček by tohle asi neměli a žádné mateřské centrum, školka.... vám to nenahradí to je prostě něco jiného.

Asi bych to tu neřešila, ale mám teď aktuálně docela velký problém v "rodině", dokonce oboustranně (v "původní" i v manželově) a přestože oceňuju pomoc manželových rodičů co se týče péče o syna, tak ani jeden z lidí v mé "pokrevní" rodině mi není natolik blízký, abych ho třeba požádala o pomoc nebo podporu. Na to mám přátele. Mám na světě dva lidi, o kterých si myslím, že se na ně mohu spolehnout a kterým důvěřuju. Oba beru za svou SKUTEČNOU rodinu, protože se k sobě tak chováme. To není o krvi a o genech... alespoň podle mého názoru. :o)