Názory k článku Jedináček

Valkýro,
tak nějak. Mateřství mne nenaplňuje, spíš ničí. Byla bych maximálně spokojená, kdybych měla syna jen na ty hezký chvilky a ten zbytek odbyl někdo jiný. O což se vlastně snažím, protože ve srovnání s většinou matek jsem se synem málo.
Když na mne teď manžel ječel, že se mám odstěhovat, posílat mu na syna alimenty a přijít 2x týdně a vzít si ho na odpoledne, říkala jsem si, že kdyby manžel nebyl duševně nemocnej, nic bych si nepřála víc. :o(

Monty,
jo, rozumím ti, máme to stejné. Jenže já už vzdávám snahy někomu vysvětlovat, že miluju svoji dceru, až mě překvapuje samotnou, jak moc, protože jsem po dětech nikdy netoužila. Na druhou stranu mě ale hrozně unavuje to, že za ni zodpovídám a svojí nedokonalou výchovou a špatným příkladem na ní páchám nějaké škody. Mateřství jako takové mě nenaplňuje, spíš ničí :-(
Mám pocit, že ostatní matky mění svůj život podle dítěte nějak přirozeněji a samozřejměji.
Takže my spolu můžem blbnout a mazlit se do večera, zažít opravdu pěkné chvilky a pak si uvědomím, že holka už měla spát, nemá připraveno do školy, nic se neučila atd.... V tu chvíli si uvědomím, že bych už konečně měla život uzpůsobit tomu, aby bylo víc času na přípravu do školy, dodržovat víc "režim" atd.. A nějak to hezké vyšumí a já si jen uvědomuju, že nejsem dobrá matka, protože mě tyhle povinnosti zatěžují a není to pro mě samozřejmé.
Prostě si říkám, že by náš vztah byl ještě lepší, kdybych nebyla ve funkci toho, kdo vychovává, kdo je zodpovědný, kdo může snadno selhat, kdo dělá dítěti nepříjemná opatření s tím, že je to pro jeho dobro a jednou mu poděkuje (možná nepoděkuje).

no a?

jo, protože je to moje dítě. svý dítě bych milovala prostě ať by dělalo cokoliv. to neznamená schvalovat to, co dělá...

No jó, běžnej rodinnej režim, jistota a řád, to je prostě nuda a vopruz, co si budeme povídat.
Taky už mi to pěkně leze krkem.

Měla jsem na mysli spíš přístup k tomu dítěti. Vztah k vlastnímu dítěti je přece kvalitativně jinde než vztah ke komukoli jinému. Na geny kašleš – celkem to chápu, ale nemůžeš kašlat na všechno, co jste spolu prožili. Je to zvláštní, ale já bych svoje dítě milovala, i kdyby snad někoho zabil. Měla bych vztek, byla bych zdrcená, zhroucená, nechtěla bych ho vidět a tím víc bych ho měla před očima...