Názory k článku Jedináček

a v tomto smyslu se od svých bio rodičů těžko odřízneme...

Nesouhlasím s tím, že když budu mít víc dětí,že jim nic nedopřeji ( hlavně vzdělání ).Děti mám 3 ( dcera 19.let,syn 11.let, dcera 5.měsíců ).Starší dcera úspěšně odmaturovala na střední škole, nyní druhý měsíc pracuje, syn je v 5.třídě.Kroužky jsme dětem vždy platili, než se narodila mladší dcera chodili jsme společně do kina, divadla, na muzikály, do bazénu, na výlety, trávili jsme každé léto dovolenou u moře v Chorvatsku.Nejmladší dítko je moc malé a tak chodíme společně zatím jen do bazénu a na výlety.Zbývající aktivity děti absolvují s mužem.V létě se již chystáme i s mimčem opět k moři.Manžel není žádný podnikatel, je státní zaměstnanec, já byla také, nyní jsem na MD.Jak na to šetříme? Nekouříme, nepijeme alkohol,vaříme doma ( občas máme i rod.večeři v pizzerii ), nekupuji předražené značkové věci(ale jen Tesco, CaA ,Baťa , MMA, MMB )děti nedostávali přemrštěné kapesné ( teď ho dostává už jen syn ).vařím tak, aby se nic nevyhazovalo.
Sousedka si pořád stěžuje a ptá se, kde na to všechno bereme,ale když vidím jejího muže,který kouří, nosí si domů ,,lehváče,, a večer vysedává v hospodě,tak se není co divit.Myslím si,že každá rodina má své ,,rezervy,,kde se dá ušetřit.
Ale k tématu : děti mám dost od sebe,dalo by se říct,že mám tři jedináčky a na každého jsem měla a mám spoustu času.Neumím si představit mít děti od sebe třeba 15. měsíců ( tak jsou od sebe moje sestra a bratr ).Miminko vyžaduje spoustu času a 15.měsíční batole taky a asi bych je nějak oba šidila a nestíhala :-))).

Určitě tvůj postoj k rodině je daný tím, že harmonie jsi asi moc nezažila. Možná proto ti nevadí chladné vztahy se ségrou. To já zažila hezký dětství, ale vztah s mým bráchou ochladává a ochladává. A já se s tím pomalu smířila. Ano, brácha je extrém- alkoholik. Ale podobně ochládají i další vztahy (tchánovic, švagr, sestřenice...) Teď jsem si vzpoměla na bratrance, kterého jsem měla celé dětství téměř za bráchu (byl stejně starý)- a dneska já ani nevím, kde žije a 15 let jsem ho neviděla. Vím, že nikoho nemohu nutit, ale vím o co přicházím.(Ó jak sobecké) Paradoxně to máš ty (díky nedobrým zkušenostem) mnohem snazší- máš jasno. Já ale ne.
Rozhodně není pravda, že sourozenec je to nejvíc, co dítěti můžeš dát. Mnohem víc mu dáš tím, že ho dobře vychováš. To, co je dobře, záleží na tvých postojích a zkušenostech, okamžité situaci, ale i na náhodě.
Jinak náš domácí postoj k počtu dětí: první jsem moc chtěla. Pak jsem dlouho nechtěla o ničem ani slyšet, jedno dítě mě naprosto naplňovalo. A najednou BUM! a mě popadl mateřský pud:-) Druhé dítě bylo ještě hodnější a my vyzrálejší a tak nevylučujem, že jednou, možná...Takže- časy se mění a my se měníme s nimi:-)

Monty,

měla jsem podobné dětství jako ty – vychovala mě babička s dědou (od 3 týdnů), rodiče mě převzali v 6 letech. Ale neviděli ve mně nikdy dítě (a nikdy se nám nevěnovali, byli jsme jim šuma fuk). Od začátku se ke mně chovali jako k dospělému člověku a očekávali, že budu vzorná, skvělá, dospělá… Můj brácha ve škole propadal a ve 14 letech si ho vzala babička zpátky (a v posledním ročníku ZŠ měl náhle vyznamenání – zlepšil se o 2 - 3 stupně!!!, dostal se na střední školu, dovedla ho až k maturitě). Otec k tomu například prohlásil, že mu "neodpustí, že odešel z domova“…. Chtěla jsem ti ale napsat něco jiného. Mám dojem, že se na svého syna díváš jako na dospělého člověka. Pokud se z někoho stane fanatickej komouš nebo hajlující hovado, není to jenom jeho volba. Rodiče by měli přiznat svůj díl zodpovědnosti. Je to trochu paradoxní, ale v tomhle mi připomínáš moje rodiče. Jako bys nakládala na svýho kluka břemeno, který nemůže unést.

Ne nechtela (a ani nemohla) bych tam dite mit.


1. dite neni az tak nadane, nevzali by ho
2. dite neni schopne byt cely skolni rok v kolektivu kvuli zdravotnim komplikacim (nemluve o moznych psych. komplikacich)
3. rodice na to nemaj :-) a socialni pripad rodina taky neni, takze smol pachol :-)