Názory k článku Jedináček

Michelle, hezky jsi to napsala. Mam velmi blizkou kamaradku, ktera ted proziva opravdu strasne obdobi zivota. S rodici si moc nerozumi, je jedinacek a pritele momentalne nema. Takze se vsim musi bojovat sama a neni divu, ze ji to dostalo. Je strasne to rict, ale v podstate se nema na koho krome me obratit. Tedy ne, ze by nemela jine kamaradky, ale zadnou tak blizkou. A prave kdyby mela treba sestru, urcite by se ji zilo lip. Pritom je to skvela holka, bez jedinackovskych "neduhu". Nikoho neodsuzuji, pokud se rozhodne pro jedno nebo dokonce zadne dite. Ale ja osobne verim na to, ze krev neni voda a i kdyz nemam se sourozencem ty nejlepsi vztahy, vzdycky mam nekoho na koho se mohu v krizi obratit.

LU,
mě ne, protože jsem spíš samotář a tyhle rodinný akce mne spíš děsí a snažím se jim vyhýbat, jak to jen jde... ono je to právě o těch představách, moje ideální představa je mít okruh (ne moc velkej) lidí, na který se můžu spolehnout a oni na mne, se kterýma můžu jednat naprosto na rovinu a od kterých očekávám, že budou jednat na rovinu se mnou... takže tihle lidi logicky VÍ, že např. na Vánoce a na Silvestra chci bejt sama a nesnáším žádný organizovaný veselí, takže mne na žádný ani nezvou. Resp. třeba mi navrhnou, jestli nechci s nima někam jít, ale neurazí se, když řeknu ne. Nevím jestli je to daný tím, že jsem to nezažila jako dítě a nemám k tomu vztah, ale člověk, který je mi blízký to prostě bere tak, jak to je. Naopak s rodinou je to komplikovaný, třeba rodina mého stále ještě manžela na těchhle věcech děsně lpí a to, že já nechci a není mi to příjemný berou jako osobní urážku. A to je právě to - v rodině mám pořád podvědomě pocit, že se to ode mne očekává, protože přece "jsme rodina" a mám blbej pocit z toho, že je to sice rodina, ale lidsky mi ti lidi až tak blízký nejsou a já je svým způsobem opravdu můžu urazit, zatímco přátelé to naprosto akceptujou, protože přátelství je založený na naprostý dobrovolnosti... a pro mne to má i větší cenu. Když bych dejme tomu potřebovala rychle od někoho půjčit třeba pět tisíc, tak si neřeknu ani sestře, ani mámě, protože ony to můžou a zřejmě i budou brát jako povinnost, zatímco přátelé se na mne můžou vykašlat a to, že to neudělají, je pro mne fakt hodně důležitý...

Monty, štve tě, že se ségrou nejste dobrý kamarádky? Mě třeba opravdu mrzí, že rodina jako širší celek nefunguje podle mých představ- tchánovic nikdy nepřijdou na Vánoce, nikdy nepřijdou na Silvestra. Můj i manželův brácha taky ne. Oslavy se dělají na etapy- vždycky se někdo vymluví. Skoro to vypadá, že jim jde o to, dát dětem dárek (co největší, nebo několik balíčků!)a ne si užít rodinu. A čím míň se vídáme, tím jsme si vzdálenější. Jediná vyjímka jsou moji rodiče- zaplaťbůh za ně. Na druhou stranu je fakt, že mým nejbližším člověkem je můj manžel a dvě kamarádky. Když tak o tom přemýšlím, tak to asi není špatný- odproštění od "staré rodiny" je nutné.

Mám jedno slovo:Jste sobci.

jasně....nebo uvidíš jiný možnosti a možná se ti do toho tak rychle nebude chtít. Já jen, že v pěti letech se to těžko dá říct, já v té době tápala, kam ho upíchnout, nabídka základních škol je už velká, mezi školama jsou dost velké rozdíly a vybrat dobře je někdy fuška, seknout se můžeš vždycky....