Názory k článku Jedináček

Pro mě je práce nutnost, bez práce nám jaksi nikdo peníze nedá, a ani bych to nechtěla. Kariéru nedělám ani náhodou, přesto děti, hlavně prvňáci, končí ve škole dřív než v půl třetí,kdy končím já.Jak to udělat, mají se mnou sedět v práci, abychom byli spolu? Jsem ráda, když část odpoledne stráví nějakou smysluplnou činností a ne poflakováním doma. Neumím si představit, že se ve tři přiženu z práce a hned začnu nějaký program s dětma, ten si užijou jinde, já si trochu vyčistím hlavu od pracovních věcí, něco uklidím, a pořád máme ještě celé odpoledne pro sebe. Kroužek zabere tak dvě hodiny i s cestou.


E.

kdybych mela volit mezi novym domem a ditetem, zvolim jasne dite. Staci mi bohate byt.

taky souhlas. Já měla první dítě skoro v 37 císařem, takže kdybych chtěla druhé, tak se k němu "dopracujeme" nejdřív na prahu mé čtyřicítky. A to už se mi do toho nechce.

A tuhle měla snahu NAŠE JEDINÁČKOVSTVÍ probírat se mnou kamarádka, co teprve ted čeká první dítě a vůbec ještě netuší, jaké bude v praxi dítě mít. Přitom už ted musí do konce těhotenství ležet, protože se otevírá...partner podniká...takže hlídání víceméně mít nebude, ani ze strany babiček...a je předpoklad, že druhé těhotenství bude obdobně problematické.

Nicméně "krafá", když jí řeknu své důvody, tak se mnou polemizuje...přitom si myslím, že se sice snaží navenek ŔEŠIT MĚ, ve skutečnosti ale řeší sebe a svoji nejistotu, kolik vlastně dětí. Ona si vlastně ted v těhotenství ani není jistá, že udělala s dítětem to pravé ořechové.
Hlavně, když má navenek "jasno", že teda jedináčka ne, když už děti...

V duchu jsem se zařekla, že s podobnými "starosty" jako je ona, na toto téma už nic zdůvodnovat nebudu. Prostě řeknu jen, že jsem spokojená se stavem věcí takovým, jaký je. Tečka.

myslím,že jsem tuhle poznámku četla kdysi dávno tady nebo v nějakém článku...týkalo se to toho, abychom byli připraveni že lidé mají pocit že vám mohou mluvit do toho jak a co děláte neděláte s vaším dítkem/dítky...týkalo se to tenkrát zkušností maminek napřílad s komentáři náhodných kolemjdoucích (většinou babiček...) prakticky na cokoli co ony kdysi dělaly jinak a jak tomu dítěti škodí a atd
ve společnosti celkem myslím převládá tolerance k dospělým ať už jsou bizardněji oblečeni nebo jinak vyčnívají,ale jinak je to u dětí dětiček...

celou diskusy jsem nečetla, až bude čas ráda se k ní vrátím, autorku a její důvody celkem chápu,a chápu i druhý postoj.
sama jsem te´d v takovém rozhodování. máme dvě dítka a vím,žebychom se o ně postarali tak aby více společensky netrpěli (víte jak to myslím),aletoužíme po dítěti dalším ev.i čtvrtém. ale už jde o rozměry našho bytu a možnost/nemožnost stěhování zda budeme v budoucnu moci dát dětem vše co potřebují tedy finančeně
ovšem s těmito úvahami bychom asi ještě neměli ani první dítě...
já sama jsem ze tří sourozenců a nebylo vždy vše finančně ok a přiznám se ke svým pubertálním myšlenkám "tak proč nás má mamka tři když na to nestačí"..."to já budu mít jen jedno,ale budu mu moci pořídit vše co bude potřeba" , fakt ot jsem si říkala,rozhovory s holkama o životě a našich představách na lavičkách našeho sídliště... nutno dodat, že se rodiče rozvedli a tatínek to s alimenty moc nepřeháněl a máma ho zase nechtěla hnát k soudu....jako vysokoškoláci v době minulé to s jejich platy neměli nijak lehké....
stejně dnes jsem ráda,že mám dva bráchy a neměnila bych.možná bych byla ráda ještě za jednu sestřičku.to byla také jedna má věta směrem k rodičům. to jsem mohla být ve školkovém věku a ještě tak na prvním stupni moc jsem si přála mít doma partnera na hraní - holku,kluci si totiš spolu nějak vystačili,jen když třeba jeden jel někam pryč tak jsem se těšila přízni sourozenecké...což se ale zase změnilo,když jsme byli starší a teď vůbec. stejně mít ségru...,ale mám príma švagrovou.
vlastně ten pocit že jsme "socny" jsem měla kolem těch pubertálních let, a myslím že tím trpí většina puberťáků ať už jsou na tom jejich rodiče finančně jak-koli....je také pravda ,že jsem se naučila v té době sama šít a šila ,pletla si neuvěřitelné modely a také jsem se sama od sebe snažila mít navrch jinak, když vrstevníkům nestačím s poslední módou
myslím,že trochu té bídy nutí člověka i přemýšlet,tvořit, nějak to překonávat, být sama v tom směru aktivní, nečekat až mi něco spadne z nebes, hledat i jiné stránky bohatství života. a myslím,že není marné umět se trochu uskromnit.

psala jsem tento příspěvek že jsem sama z více sourozenců,sama jsem si přála tak maximálně jedo dítko,které ale nebude "strádat" jako já :-) a teď uvažujeme o třetím (čtrvtém?) ikdyž naše finanční vyhlídky nejsou zcela růžové, nějak mi opravdu přijde to bohatství vztahů důležitější než samota v přepychu. jako malí vám to ani nepřijde že nežijete v luxusu a pak už se sami můžete nějak podílet (což myslím může kladně přispět k rozvoji osobnosti)když vám je osmnáct tak už stojíte jednou nohou samosatně a přividělat si můžete dost na co potřebujete a mít kolem sebe bohatou rodinu to si už nikde nekoupíte.já jsem ráda že mé děti mají sestřenice a bratrance v podobném věku a když se sejdem je legrace až na půdu. jako jedináček by tohle asi neměli a žádné mateřské centrum, školka.... vám to nenahradí to je prostě něco jiného.

ale u té dotyčné ženské nejsi zatížena úvahami, zda má či nemá právo na tvou úctu či vděčnost, takže jiné to asi bude... Co jsem si všimla, tak o své matce tady píšeš nikoliv sporadicky, takže ti asi opravdu nebude ukradená... a myslím, že to je normální, protože vždycky v každém z nás je kousek dítěte, které chce být milováno svým rodičem (sorry za to patetické vyjádření). Ano, určití lidé to mohou v dospělosti do velké míry "vynahradit" - mám kolem sebe "mateřské" a "otcovské" osoby, které mi po určitou dobu byli náhradními "rodiči" - částečně doplnili to, co mi kdysi chybělo, a taky mi pomohli přijmout fakt, že v některých věcech se mí rodiče nikdy nezmění a já je prostě tak musím brát. Ale úplně to vyhojit myslím nikdy nejde.