Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

To víš, že ano:

Jen bych odkázala na svůj někdejší článek, byl to vlastně soukromý příspěvek, který Lidovky otiskly a pak ho převzali na své stránky různé organizace, např. ČEA.

http://www.profam.cz/index.html?a=2&id=19

ZNovu jsem si přečetl a nic bych na tom neměnil, jen bych ještě zdůraznil více potřebu individualizace výchovy: Jedno dítě potřebuje na zadek jako sůl (jako trest, klidný, rozvážný, nikoli jako výraz vzteku rodiče), na druhé to neúčinkuje.

Zlatá maminka
1.Moje zlatá maminka mě naučila:OCENIT ODVEDENOU PRÁCI
Jestli se hodláte zabít, udělejte to laskavě venku, právě jsem uklidila!
2.Moje maminka mě naučila:NÁBOŽENSTVÍ
Modli se, ať to z toho koberce jde dolů!
3. moje maminka mě naučila:LOGICE
Proč?protože jsem to řekla!
4.Moje maminka mě naučila :PŘEDVÍDAVOSTI
Ujisti se že máš čisté prádlo,kdyby se ti stala nějaká nehoda.
5..moje maminka mě naučila: IRONII
Ještě chvíli breč,a dám ti k tomu pádný důvod!
6.Moje maminka mě naučila :ŽE NIC NENÍ NEMOŽNÉ
Zavři pusu a sněz tu polévku!
7.Moje maminka mě naučila:OHEBNOSTI
Podívej se na tu špínu,co máš na zádech!
8.Moje maminka mě naučila:VYTRVALOSTI
Nevstaneš od stolu ,dokud nesníš ten špenát!
9.Moje maminka mě naučila:ŽE ŽIVOT JE POMÍJIVÝ
Přivedla jsem tě na tenhle svět a můžu tě z něho zase rychle sprovodit!
10.Moje maminka mě naučila :ZÁVISTI
Na světě jsou milióny dětí,které nemají tak úžasné rodiče jako ty.

Asi se tam najdeme úplně všichni a nemusíme své děti vůbec mlátit!

Než se nám narodili děti, hodně jsem četl knížky od Jamese Dobsona a dalších, přeložené do češtiny. DObson je konzervativní americký lékaře a psycholog. (www.family.org) Ten zastával láskyplnou avšak autoritativní výchovu (s jasným důrazem na poslušnost dětí jako na jednu ze základních hodnot). Vzhledem k tomu, že jeho křesťanský konzervativní postoj byl do značné míry ovlivněn i jeho profesí pediatra, tak se to dalo číst a mělo to povětšinou hlavu a patu. Fyzický trest pro něj nebyl poslední alternativou, ale první možností, jak rychle a jednoduše zabránit horšímu zlu.


Přitom ale šlo o to, že dítě musí být jinak obklopeno laskavou a povzbuzující atmosférou, otevřeností k dialogu atd. Tj. rodiče plní povinnost lásky vůči sobě navzájem a k rodině vůbec, naslouchají dětem, váží si jich, nepovažují jiný názor za přestupek; mají být předvídaví a zajistit aby pokud možno ke kolizi nedošlom nebo aby děti o ní předem věděly; mají ale právo konečného rozhodnutí a trest přichází až za odmítnutí takovéhoto rozhodnutí, za odmítání něčeho společně dohodnutého a za nemorálnosti obecně (vědomé ubližování...).


Pak se nám narodily dvě děti, jedno je výrazně LMD, školní povinnosti mu šly výrazně hůře než jiným, nedokázal se soustředit. Druhé navíc s výraznými zdravotními problémy, na které žena dostala na 4 roky POB. Protože jsme z liberálních rodin, hodně liberálních přesvědčení a navíc Češi (která autorita kdy tomuto národu výrazně pomohla), tak samozřejmě výš uvedené řádky jsme vnímali tímto prizmatem. Nejprve na nás babičky hleděly jako na strašné tvrďáky, pak zase, že děti neumíme vychovat.... Šílené. Všechny teorie šly do kýblu, když prostě synek dokázal 4 hodiny soustavně brečet (=řvát) v postýlce, protože přišel kvůli spaní o svojí svobodu. Teorie tvrdila, dejte ho spát, když bude brečet déle jak 5-10 minut, tak za ním běžte, aby mu nic nebylo, můžete ho i trochu pochovat (aby cítil přijetí), ale jen tolik, aby se mu to nevyplatilo a v prodlužujících se intervalech.... Cha Cha... Po 4 hodinách řevu skončil v naší posteli... Pak se naučil se přehoupnout po hlavě na zem a byl konec se spaním v postýlce. Uspávání se dělo tak, že bylo nutno ho u sebe držet násilím aby nelezl. Později alespoň být u něj, aby nebrečel a poslouchat. Usnul uprostřed věty.


Fyzické tresty měly určitý smysl, ale oslabený, protože u něj byla daleko slabší schopnost učit se z negativní zkušenosti. Hlavní jejich místo bylo jako nástroj proti rostoucí zlomyslnosti vůči sestře (která ho navíc vždy chránila i před námi). Když přímo přede mnou zcela úmyslně sestře ublížil (zákeřně ji podkopl apod.), tak jí většinou hned koupil, aby si uvědomil, že to nebylo. Často dřív, než se sestra oklepala. Jinak by následovaly ciráty o tom, jak ona mu ublížila (kdy - předevčírem) a že se má právo bránit atd...


Nakonec nebylo důležité, zda byl trest tělesný, ale že byl a že byl jinak obklopen přijetím a láskou. (V naší rodině NEEXISTUJE tichá domácnost, uraženost apod.)


Jen bych ještě dodal, že jsme měli několik možností:

Neakceptovat tu jeho LMD a být zkleslí z toho jakého máme nevychovance. (Svého času nás poprosili, ať s ním nechodíme na Bohoslužby - jsme členové "aktivistické" církve, kde život ve společenství je základním důrazem. Až když ho měl nějaký čas náhodou pastor na starosti, pochopil...)

Přijmout jí a vzít jí jako danost. Když nás přátelé se spec.psych. vzděláním upozornili mezi 3. a 4. rokem na odchylky ve vývoji, tak jsme to nějak překousali, ale teprve když i neurolog nalezl různé poruchy v reflh a pod. tak jsme si uvědomili, že to je i fyzická porucha. Mohli jsme tak lehce šolíchat nápravu a pak by asi s obtížemi prolezl 1. stupeň. Koneckonců v papírech pro ZŠ měl sice intelektuálně neormální vývoj, ale do té míry narušenou koncentraci a neklid a poruchy mluvidel, psaní a později i čtení, že pochybovali o vzdělavatelnosti.

My jsme chtěli křesťanskou školu. Jenže ty jsou hodně pro "vzorňásky", a tak nás vzala až druhá v pořadí a to ještě jen díky slitování třídního (specialisty na poruchy učení). A zase jsme mohli nechat jeho nesoustředěnost plavat a nebo ho v podstatě dotlačit k učení - mučení. Manželka je drsoň a tak udělala to druhé a se synem se učila prakticky podruhé doma, úkoly mu trvaly 2x déle, musel každý den číst 4-6 stran nahlas, společně apod. Hodně mu pomohla medikace, bez léku se ještě dnes zhorší v mnoha oblastech, v písmu především. Nějak se podařilo, i díky integraci a pochopení třídního, že syn udržel velmi dobré známky a dneska je v první třetině třídy a bude se pokoušet o lehčí víceleté gymnázium. A to hlavně pro ten pot, krev a slzy syna a manželky.

No, já bych to "plácnutí" tak nedémonizovala...důležitý je ten podtext, proč je plácnuto a za jakým účelem.
Chlap může plácnout ženskou po zadku, že se mu líbí.Dítě může plácnout svou mamku přes zadek jen tak z radosti, dítě může být plácnuto z legrace po prdelce rovněž, jenom kvůli tomu, že ji má zrovna na nás vyšpulenou. A velmi malé dítě
může být také plácnuto rodičem ve smyslu, tak bacha, tohle je opravdu nebezpečná situace(když se dítě rozbíhá do silnice, leze na okno atd.).Lepší plácnuté dítě NEŽ MRTVÉ.(teď může někdo namítat, že plácnutí rozhodně nepomůže, aby si dítě uvědomilo, že tohle tedy ne...no ale na každé dítě platí něco jiného...a o tomto by se dalo polemizovat hodiny)
V jiných případech s tělesnými tresty nesouhlasím, už kvůli tomu, že dítě nenaučíme řešit konfliktní situace jinak než bitím.(bude mlátit své sourozence spolužáky)

I vichřice zde včera psala ,že ani po roce to její (myslím ,že měla syna) syn nepochopil.To opravdu nechápu co ještě od těch maminek chcete.Proč prostě nejste ochotné tolerovat jiný názor!Co budete dělat ,až vám dítě vyroste a nebude mít stejný nazor ,taky ho odsoudíte?????