Jak by to ani James Herriot nenapsal

Tvoje povídání bych mohla obohatit o mnoho dalších zážitků z návštěv veterináře. Vzhledem k tomu, že mám velký počet zvířat,není o ně nouze. Na veterinu si nemůžu dovolit jet se všemi naráz, nejen že nevím, jak bych je všechny naložila do jednoho auta,ale veterinu by nejméně na půl dne museli rezervovat jen pro mne. Zatím co zvířata vozím dvě, maximálně tři, dítě beru sebou vždy jen jedno. S agresivním briardem jezdím sama, jen na očkování, které probíhá tak, aby vůbec neviděl veterináře. Zatím co americká stafordšírská teriérka už
za třetím rohem začne naříkat vysokým hlasem,který trhá uši, irský setr mi zdrhá do blízkého lesíku a já pak netíhám dorazit na veterinu v objednaný čas. Krysařík, kterého jsem opravdu dostala na veterině, jim skoro při každé návštěvě něco označkuje a po očkování leží jako mrtvý, čímž několikrát verináře pěkně vystrašil. A to jsem ještě nemluvila o tom, jak se mi při vodítka zamotala pod nohy a měla jsem velké štěstí, že jsem se neválela v čekárně na zemi. Kočky, mimo jedné, všechny přišlé nebo nalezenci, většinou nepředvádějí takové kousky. Vzhledem k jejich počtu jsem s nimi na veterině často. Také se mi stalo, že se kočce podařilo utéct z přepravky a najednou mi uprostřed města chodila kočka po palubní desce. Moji příbuzní mi radí, abych svoje příhody se zvířaty sepsala, ale jak vidíte nemám na to talent.