Spravedlnost nelze hledat

Přečetla jsem si příspěvek a je mi z něj smutno. Ale nejen z něj. Mám pocit, že mi není v posledních dnech nic, než-li smutno. Po dvou letech marných snah o otěhotnění jsem podstoupila umělé oplodnění. První pokus se nezdařil - druhý byl úspěšný. Pyšná jsem odcházela 01.03.2002 z ordinace gynekologa a měla celý svět v růžových barvách. Od 4.měsíce jsem začala trpět pro mne nepochopitelnými stavy úzkosti a depresí. Snažila jsem se za pomoci báječné psycholožky všechno zvládnout a docela se podařilo. Jinak jsem své těhotenství zvládala naprosto v pohodě. Snažila jsem se jíst jen to nejlepší, pít samé zdravé pití, odpočívat, chodit na procházky apod. Termín porodu byl stanoven na 23.10.2002. Spíše to ale vypadalo na začátek listopadu. Jaké bylo mé překvapení, když mě 28.09.2002 probudil přesně po půlnoci pocit mokra! Odtekla mi plodová voda a už jsme jeli. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nerodila, překvapil mě klid se kterým jsem ležela na porodním sálku a věděla, že vše zvládneme. Můj milovaný chlapeček Denisek se narodil ve 35.týdnu. Vzhledem k dechovým potížím byl ihned dán do inkubátoru - na pár dnů na "dozrání"! Vím, jaký je to pocit být mezi samými šestinedělkami a nemít u sebe miminko - jenom poslouchat jejich pláč. Po dvou dnech v porodnici jsem se ale dozvěděla to nejhorší. Mé miminko má vrozenou srdeční vadu, která není slučitelná se životem! Nevěřila jsem. To přece není možné. Chodila jsem pravidelně na prohlídky, byla na genetice a moc ho miluji? Tak proč? Věřila jsem v zázrak. Denisek byl převezen na dětskou kliniku do Brna, kam jsme za ním jezdili. Bohužel se zázrak nekonal a 10.10.2002 nám hodinu po půlnoci volali, že Denisek zemřel. Proč? To se asi nikdy nedozvím. Tato vada je údajně tak vzácná, že se objeví tak max. u 10 dětí z celé CR za rok. Jak je možné že onemocnělo zrovna naše miminko? Jsme oba s manželem zdraví, v rodině se žádné vážné onemocnění nevyskytuje, tak proč? Sedím doma v nachystaném dětském pokojíčku, dívám se na připravené hračky, postýlku, oblečení a brečím. Byl tu a už není. Zůstali jsme zase sami!