Re: kolikrat denne a jak dlouho cvicit?

Dášo,

můj syn měnil logopedku asi 4x + někdy s ním cvičila učitelka v MŠ.

Tak třeba tohle je o jeho chození na logopedii
Na logopedii jsme chodili šest let

Na logopedii jsme začali chodit, když synovi bylo 4 a čtvrt roku. Tehdy jsme chodili u nás k paní učitelce z první třídy. Byla velmi milá, při první konzultaci si zapsala hlásky, které Honza vyslovoval špatně. Těch bylo víc, pamatuju si F, L, R, Ř, ale byly i další.
Naše současná specialistka říká, že pokud dítě neovládá tři a více hlásek nebo pokud je podezření ještě na jiný problém (LMD, poruchy SPU), je potřeba toto dítě odeslat ke klinickému logopedovi. To se ale nestalo.
Logopedie s paní učitelkou byla 1x za 14 dní, ovšem začali jsme na ni chodit až někdy v dubnu. Pak jela paní učitelka na ŠvP, pak na školení, najednou byly prázdniny… Paní učitelka ale říkala, že syn je ještě malý, že půjde do školy později (je narozen v prosinci), že má výbornou slovní zásobu a že na všechno je čas.

Další věc, která mě znepokojovala, bylo, že syn velmi špatně kreslí (i na dítě svého věku). Po několika měsících logopedie u paní učitelky jsem se odhodlala a napsala mail PhDr. Tylovi, který tehdy na Rodina.cz radil ohledně dětí s LMD.
PhDr. Tyl mi následně telefonoval a pozval syna na vyšetření. Tam mu bylo natočeno EEG, ale doktor Tyl u vyšetření vůbec nebyl a výsledná zpráva byla velmi vágní. Na můj dotaz, zda je synovo kreslení v pořádku, mi přítomný Dr. Faber řekl, že syn „na to nebude“.
Na kontrolu jsme měli přijít za rok.

Před pětiletou prohlídkou mi pediatrička řekla: Přineste sebou nakreslenou postavu, tady není čas to kreslit. Hlavně, ať má na každé ruce 5 prstů. Když synův výtvor viděla, řekla: „No, malíř z něj prostě nebude.“

Po odchodu paní učitelky-logopedky na mateřskou dovolenou jsme si hledali novou logopedku. Snažili jsme se najít někoho v blízkosti našeho bydliště, protože jsem v té době měla malou, šestiměsíční dcerku. To bylo synovi asi 5 a čtvrt roku.
Podařilo se mi najít klinickou logopedku, která jezdil k nám domů, a to opět přibližně 1x za 14 dní. Řekla, že všechny hlásky ještě před nástupem do školy stihneme nacvičit.

Protože byl syn dost nemocný (má vrozený imunodeficit) a do školky chodil málo, začala jsem před zápisem do 1. třídy přemýšlet, zda je na školu vůbec zralý. To už mu bylo 6 let.
Poptala jsem se, co a jak, a navštívila dvě různé psychologické poradny. V obou synovi odklad rozhodně doporučili. Pouze naše logopedka byla překvapená, že by syn měl mít odklad.

Po odložení nástupu do školy jsme dále pokračovali v logopedii. Výsledky se mi ale moc nezdály, prakticky jsme dělali jen R a nehnuli se z místa. To bylo krátce před synovými 7. narozeninami.
Opět jsem hledala radu na Rodina.cz, tentokrát jsem se ptala v logopedické poradně. Doktorka mi zde doporučila foniatrii, což naše logopedka schválila.
Vyšetření proběhlo a přineslo nové závěry. Když se ukázalo, že syn je „mechanicky“ v pořádku (slyší dobře a nemá ani potíže s mluvidly (např. uzdičku)), nějak došlo i na to, aby něco nakreslil. Tehdy si poprvé nějaký odborník povšiml toho, že syn nápadně špatně kreslí. Pozvali si nás ještě na dlouhý test s magnetofonem, který ukázal, že Honza spadá do 20% dětí, které se obtížné hlásky nedokáží naučit běžnými postupy.
Na této klinice jsme již zůstali a asi tři čtvrtě roku jsme sem chodili na logopedii.

Po roce od navržení odkladu školní docházky jsme byli na kontrole u psycholožky. Vybavila jsem manžela poznámkami, které měly informovat psycholožku o tom, čemu se syn v současné době věnuje – že je v péči foniatrické kliniky, chodí na logopedii. Psala jsem, jaké testy mu byly provedeny, že mu natočili EEG. Popisovala jsem i mimoškolkovou činnost, kterou nám před rokem doporučila: syn chodil na angličtinu, flétnu, dramatický kroužek a na malování. Také občas chodil do keramických dílen. Jemná motorika mu stále dělala mírné potíže (například zavazování kličky) a byl často nemocný.
Psycholožka po této kontrole napsala, že syn se zlepšil v mnoha ohledech: Zlepšena byla kvalita koncentrace pozornosti, míra spolupráce, zájem o úkoly… Úroveň rozumových předpokladů aktuálně odpovídá pásmu nadprůměru, nejlepší je oblast obecné informovanosti (podíl výchov. stylu v rodině). Nadále přetrvávají obtíže v grafickém projevu (i zde však došlo ke zlepšení). V řeči přetrvávají obtíže ve výslovnosti.
Rovněž nás upozornila, že synovy obtíže se psaním by se mohly „vyvrbit“ jako dysgrafie.

Začali jsme tedy chodit na kurzy grafomotoriky, aby se potíže se psaním zlepšily a synova ztuhlá ruka se trochu uvolnila.
Také jsme šli k zápisu školy a syn začal navštěvovat Školáčka – předškolní přípravku.

Pak konečně začala fungovat logopedie i u nás. Jezdí sem logopedka, která mi připadá dobrá a dětem se věnuje komplexně. Svou péči i poradenství nabízí pro mnoho (i komplikovaných) diagnóz i poruch učení. (Její web je tady.)

Říkala, že u syna vidí dysortografii, neboť mu není jasný rozdíl mezi DI a DY, TI a TY, NI a NY. Budeme na tom pracovat a samozřejmě cvičit hlásky.
Měla jsem z toho výborný pocit – cvičili jsme například hláskování. Logopedka řekla „les“ a syn to měl rozložit „l-e-s“ a naopak, měl poznat, že „v-a-n-a“ je „vana“. Navíc mu to docela šlo.
O tom ditini/dytyny jsem už měla tušení, protože jsem si všimla, že syn někdy třeba místo „dědeček“ řekne „dedeček“. Jenom jsem nechápala, proč si tohoto problému odborníci všimli AŽ TEĎ.
Logopedka nicméně říkala, že všechno během první třídy doženeme, aby to nepřerostlo ve větší problémy.

Ta dysortografie se nakonec nějak nevyklubala a k této poslední logopedce jsme chodili dál až do letošního února.
Dnes je synovi 10 a půl roku a říká prakticky všechno dobře, opravuju ho tak jednou za dva tři dny.

Asi to u něj chtělo čas, některé děti mají špatnou motoriku jazyka – takže nejdřív procvičit, rozhýbat jazyk. Různé cviky na olizování rtů, špulení pusy, ježdění jazykem po horních zoubcích a tak podobně – a až potom se pustit do hlásek. Ta motorika jazyka souvisela s motorikou ruky, a syn přece tak špatně kreslil.
Také nám často říkali, že synovy potíže by mohly souviset s tím, že byl maličko nedonošený (o 3-4 týdny) – ale z porodnice jsme šli po 4 dnech domů a žádné potíže jsme neměli. Také jsem se dozvěděla, že na vině by mohly být i dvě malé narkózy, které prodělal v 6 týdnech a v 2 a půl roce. To už ale dneska těžko zjistíme.
Je těžké poznat, co je správně a co ne, když člověk není odborník. My jsme měli tu smůlu, že z počátku jsme se k opravdovým odborníkům ani nedostali (a ani obvodní lékařka, ani tehdejší logopedka nás tam neposlaly). Nevím, kdybych si nehledala informace sama, jak by to se synovou výslovností dopadlo.