Postižené dítě? Děkuji, raději ne.
Když jsem si přečetla název tohoto článku, čekala jsem jen to nejhorší. Jsem velmi mile překvapena, že se zde nepíše o tom, jak se těchto dětí zbavit, ale jak jim pomoci. Píšu to tvrdě, protože je to tvrdé.
Narodila se nám holčička, pak jsme přijali do pěstounské péče chlapečka. Nebyl postižený, měl jen prognózu zvláštní školy, střední mentální opoždění a časté bronchytídy. Nakonec se z něch vyklubal astmatik, alergik a ekzematik. Tohle vše zmizelo po jednom roce života u nás, o zvláštní škole ani nemluvě.
Jenže pak se nám narodila druhá dcerka, která však přišla na svět těžce tělesně a mentálně postižená. Nebudu se tady rozepisovat o všech strastech a také radostech, co už jsme spolu prožily. I přesto, že letos, v roce jejích 3. narozenin, onemocněla leukemií, je pro nás její život velkým požehnáním. Vím, že to ode mě zní jako fráze. Začínám pomale chápat, že ten, kdo u nás nebydlí, nebo nás častěji nenavštěvuje, nemůže to ani pochopit. Ale je to tak. Proto jsem vděčná, když se sem tam někde objeví článek nebo pořad, který ze života s postiženým dítětem nedělá strašáka, nýbrž ukáže, jak mnoho nám tyto děti mohou říci, ikdyž nemluví, kolik nám toho dají, ikdyž nic nemají. Jak je máme rádi a ony nám vrací mnohonásobně.
Odpovědět