Nevidomost není nevědomost

Nedá mi , abych se neozvala. Mám dva kluky 18 a 11 let. Já jsem zdravá a můj muž je od narození nevidomý.
Oba kluci svého tátu milují, nikdy v životě nežehrali na to , že je nevidí.
Manžel s nima od malička dělá doslova všechno - koupal, přebaloval, krmil, žehlil pleny i jezdil s kočárkem a později chodil ven, hrál hry, četl pohádky, psal úkoly, prostě dělal tátu .
Naše děti měli nejširší slovní zásobu v okolí, protože musely s tátou hodně mluvit.
Mladší syn je aktivní sportovec - hraje fotbal a doprovází ho hlavně táta, společně jezdí na hokej a fotbal oblíbených klubů, rozebírají zápasy.
Starší syn má slečnu, se kterou se přijde v pátek domů pochlubit. Ani jeden z našich synů nikdy neřešil slepotu táty, je to pro ně normální věc.
Moc mě zlobí názory lidí a otázka jakéhosi práva na to mít dítě, je to o zodpovědnosti toho člověka a věřte, že nevidomý člověk si to rozmýšlí několikanásobně více.
Netvrdím, že je všechno ideální a 100 %, ale jiného chlapa ke svým dětem bych nechtěla.
Ráda zodpovím na případné otázky.