Porod v Kadani.

Když jsem se ale rozhodovala, kde rodit podruhé, musela jsem už přihlížet ke změněným rodinným podmínkám. Chvíli jsem si pohrávala i s myšlenkou domácího porodu, ale nakonec jsem neshledala tuto variantu pro sebe jako nejlepší a jsem tomu dnes ráda. Zkrátka hledala jsem zařízení podobné vrchlabskému (kde jsem krásně porodila naší starší holčičku)blíže Chebu. Nakonec mi bylo přáno.
Než začnu s vypravováním, musím důrazně předeslat, že mi absolutně nejde o to, abych jakýmkoli způsobem snižovala kvalitu místní porodnice. Nemohu tak ani činit, protože jsem „klasicky“ nikdy nerodila a nebyla ani nikdy takovému porodu přítomna. Jen jsem věděla, že chci rodit tak, jak rodily naše prababičky, bez injekcí, medikamentů, přirozeně, za bezpodmínečné přítomnosti manžela, s možností kojit své dítě ještě na porodním sále, s možností ulevovat si od bolestí tak, jak si to budu přát já a ne cizí muž, jehož jméno ani neznám. Věděla jsem, že nechci rodit na lékařském křesle přivázaná na zádech s nohama ve vzduchu se stlačenými žílami. A nebyla jsem si jistá, že mi všechny tyto požadavky může klasická porodnice, i v případě „normálního“ porodu, zajistit. Riziko ošklivého zážitku v případě události, který obyčejně žena prožije jednou dvakrát za život, je pro mě příliš vysoké.
Mé povídání má být skutečně jen seznámením s další alternativou porodu, o které možná některé budoucí maminky ani neví, nebo se jim zdá příliš složité dojet si za porodem, a jen proto rezignují. Těm říkám, věřte mi, není to složité, není to riskantní. Vše se dá krásně v klidu zvládnout a vaše snaha bude naprosto a bezvýhradně odměněna.
Tedy, „jen“ 100 kilometrů vzdálená porodnice v Kadani nabízela na svých internetových stránkách možnost porodu na CAPu (Centru aktivního porodu), předporodní kurzy alternativních porodů, porody do vody, programy na podporu kojení atd. Bylo napůl rozhodnuto. Absolvovala jsem zde zajímavý předporodní kurz, prohlédla si v jeho rámci celou porodnici a bylo rozhodnuto na 100%.
13.3. 2004 jsem tu skutečně na CAPu porodila syna.
Mohu-li srovnávat, oproti Vrchlabí tu rodička najde pro alternativní porody větší počet poněkud lépe vybavených místností (je to také určitě větší nemocnice), které mají vlastní sprchové kouty a WC, takže není nutné někam při porodu přecházet, je možno si vybrat mezi menší a větší vanou, která už je spíše jako malý bazének. Samozřejmě tu má rodička možnost pracovat s bolestí na míčích, provazu, vacích, žíněnce, používat masážní strojky, sprchovat se, pít a jíst i poslouchat hudbu a tančit. Součástí porodního pokoje je i pokoj s lůžkem, na kterém rodička zůstává 2 hodiny po porodu s blízkými i dítětem a přikládá jej ke kojení. Pocit domácího prostředí je tu tedy téměř absolutní, navíc jsou rodička i dítě stále pod kontrolou lékařů. I klasické porodní sály jsou tu přizpůsobeny požadavkům alternativních porodů (možnost tlumeného osvětlení, diskrétní místa pro rodičky apod.). Celkově působí prostředí poněkud komornějším dojmem než ve Vrchlabí. Porodní sály jsou navíc zcela v jiném místě podlaží než novoro-zenecké oddělení, což také přispívá k většímu soukromí ve všech fázích porodu.
Rovněž vybavení novorozeneckého oddělení je v mnohém srovnatelné s Vrchlabím, o kterém se nedá hovořit jinak než v superlativech. Kadaňská nemocnice investovala do sociálního zázemí, takže v komfortní koupelně se bude žena jistě cítit po porodu báječně, nadstandardní pokoje jsou pěkné, většinou se společným sociálním zařízením a lednicí vždy pro dva sousední pokoje, na každém pokoji je televizor, telefon, pult s vanou na koupání dítěte, dětská postýlka (300 Kč na den), krásný je nadstandardní pokoj s vlastním sociálním zařízením a už veškerým komfortem, který nedávno zbudovali (500 Kč na den). Součástí pobytu „na nadstandardu“ je možnost výběru jídelníčku vždy ze tří možností
( vegetariáni jako já tu ale příliš neuspějí, speciální dieta tu pro ně není, takže bramborová kaše stokrát jinak), jídlo je pak většinou kvalitní a, dle hodnocení mých „spolupacientek“, také velmi chutné. Jediné, co se snad dá oddělení vytknout, je (na rozdíl od Vrchlabí, tam jsou na pokoji dvojpostele), že ten, kdo doprovází rodičku, nemá po porodu „kam hlavu složit“. Myslím, že nafukovací matrace by tento problém vyřešila (jedná se přeci jen o pár hodin), ale snad i na to v Kadani vyzrají k naprosté spokojenosti rodičů, kteří sem stále častěji přijíždějí ze vzdálených míst republiky přivést na svět své děti.
Co se týče personálu, za celou dobu pobytu se mi nestalo, že by si na mě a mé dítě někdo hned neudělal čas, a to přesto, že oddělení bylo téměř zaplněné. Všechny dotazy byly vždy vyčerpávajícím způsobem a s úsměvem zodpovězeny, všude vládla velmi příjemná atmosféra.
Jsem učitelka, a tak si dovolím, i když to jinak v praxi dělám k uzoufání nerada, kadaňskou porodnici oznámkovat. A to samozřejmě obrovskou jedničkou. Tu hvězdičku si tam může doplnit sám každý, kdo sem přijede prožít ten nádherný mystický zážitek aktivního porodu naplněný upřímným zájmem všech okolo.



Následující text jsem napsala nedlouho po porodu. Neznám totiž jiný způsob, jak vyjádřit svou vděčnost všem, kdo byli přítomni narození mého syna.




A je to jako začátek příběhu, který už znáte, který milujete, na který se těšíte, protože víte, že je jen o krásných věcech. O takových, které leží mezi nebem a zemí, ale spíše blíže k nebi. Zpočátku to bolí jen tak trochu, váš muž si vás znepokojeně prohlíží a při každém podezřelém pohybu se ptá: “Tak už? Už jedeme? Je to už ono?“ A vy tak naprosto nevíte, že už se tomu musíte smát. A on roztomile kroutí hlavou. A nakonec: “Tak asi ano, jedeme.“ A jedeme. Ještě se smějeme, tmou, nočními silnicemi, jedeme vstříc vyvrcholení toho krásného příběhu, blíž a blíž zápletce, vrcholu děje. Kousky čokolády mezi bolestmi, pohledy na hodiny, občas malý vtip (smích už taky bolí), maličko ustarané pohledy milovaného muže a začátek soustředění na..
Kratičká zastávka na neznámém parkovišti, poslední chvilky štěstí jen tak ve dvou, ve třech. Hlavní postavy příběhu si naposledy čtou své scénáře, všichni ví, co mají dělat, ani jeden z nich, jak. Jen si tiší hlas, začínají hluboce dýchat, hlavně ten na zadním sedadle a už je to jisté, je to ONO. „Tak raději jedeme.“
Skleněná budova, divadlo světa, jeviště životních dramat, komedií, balad a romancí. A zase co nejblíže nebi, až nahoru, dveře jsou otevřené, tichoučké chodby a už je tu režisérka. Mladičká, drobná, směje se přívětivě. Všechno už ví, nehlučný rozhovor se nese chodbami. Rituál na přivítanou: převléknout, zvážit, odnést věci, zjistit teplotu, tep a teď kolik? Na hodinách dvanáct, na brance čtyři. „Dneska to bude“, jediná věta lékaře, ten tu není potřeba, odchází. A drobný posel světla se ujímá vedení, poslední instrukce a pak už jen klid. Klid před bouří. Mírně se vzdouvající vlny bolesti, stovky kroků, pohybů, doteků. Občas padne už jen malý vtípek, vzpomínka na čtvrtého, co teď spinká v babiččině posteli a vůbec neví..
Dvě, tři, čtyři. Ručičky obíhají poněkud jinak než obvykle. Možná to jsou kouzelné hodiny. Kouzelné hodiny v kouzelném pokoji. Situace se mění, úsměvů už není moc. Možná se mi i docela maličko křiví tvář. Můj muž je tady, leží tu, občas mě pohladí. V pokoji je šero, skoro tma, jen asistentka do něj pravidelně vnese trochu světla od vedle, ze světa skutečnosti, do našeho světa s vůní potu a malinového čaje, do světa vzdychů a dlouhých vdechů a výdechů na pár minut vpustí paprsek umělého světla. Posloucháme všichni tři tep srdce toho, kdo tu je, ale vlastně teprve přijde. Ťukání na chviličku naplní místnost, a já slyším : “Už u-tí-kám, já už bě-žím, už se tla-čím!!“
Manžel napouští vodu do vany a jeho velké ruce mi opatrně pomáhají do toho teplého objetí. Několik minut klidu, takového toho velkého, před rozhodujícím okamžikem, a už to bolí, mezi steny dýchání a poslední otázky, pak už jen divoký tanec uvnitř těla, to malé už volá, už mi skoro podává ruku, poslední kontrola, potom už nemůžu zpátky do vody. Klečím tu nahá vedle vany jako v modlitbě a možná se i modlím, nevím, anděl v modrém, opřený o vanu mi tiše napovídá, když už vůbec nevím, jak dál. Cítím, že teď jsem u kořenů lidského bytí, že teď si všichni tři saháme na prapodstatu života. Teď jsem Žena, taková, jaká má být, bolestivá, dávající, ve vytržení. Teď se plním láskou na několik dalších let. Děkuji komusi za to, že mohu bolet. Tolik bolet. Děkuji za to, že teď nemusím ležet přivázaná na úzkém křesle, že mi nikdo nepíchl žádnou injekci, že se mohu hýbat a cítit tíhu svého dítěte. „Půjdu tam do rohu na zem.“ A zas ty velké ruce, co mám tolik ráda, drží mě, nevím kde, jsou tu se mnou i tichý starostlivý hlas. Díky za něj, chci to slyšet, že to vidí, že se těší, že mi věří.Chci mu říct, že ho miluju, ale místo toho křičím. Přivolala jsem druhého anděla, poslouchám jeho hlas, myslím že mě trochu hladí po nohách, neznám tu ženu a přesto je to tolik příjemné, její povzbuzení, teplý dotek jen tak z lidství, soucitu. Raz dva tři. “Tak je to dobře, jste šikulka, ještě jednou, vidím hlavičku. Je to kluk, vezměte si ho, maminko. Tatínku, chcete přestřihnout šňůru? Ten je krásný. Ten je krásný. Můžeme ho jít umýt maminko? Jdeme tatínku.“ A už pláčem, možná všichni, nevím, někdo pláče. Ne, to malé ne. Leží mi na prsou docela klidně, držím ho, je tak maličké, voní jako…. voní životem, bolestí, krví, voní, už je tu opravdu s námi, už má jméno. A z jeho příchodu se radují všichni kolem, slyším hlasy, jak ho vítají, jak si ho půjčují a vůbec mi to nevadí, věřím těm rukám, protože už je všechny znám, není tu žádný lékař, sedí při samotném porodu ve vedlejší místnosti a čeká, zda ho někdo zavolá. Potom klidně odchází, tady není nikdo nemocný, není třeba přihlížet aktu, který patří jenom nám.
Příběh pomalu končí, aby mohl nechat začít jiný. Ležíme stále ve stejné místnosti, teď už zalité ranním světlem a pijeme plnými doušky krásu těch prvních okamžiků. Naše tříletá dcerka se teď sto kilometrů odsud možná probouzí a stále ještě neví A já mám zase chuť každému, kdo se okolo nás občas mihne, aby pro nás něco udělal, děkovat, děkovat, děkovat, že jsem si tu nádhernou bolest mohla prožít právě tady.
Čekají nás tu ještě čtyři dny odpočinku po tom divokém tanci. Čtyři dny citlivých otázek po tom, jak se cítíme a přívětivých úsměvů. Ani na minutu nejsme jeden bez druhého, kdykoli je třeba je nám nabídnuta pomocná ruka s radou, která vždycky přinese úlevu. Jsme v tichu, klidu a míru. Jen z chodby doléhají do pokoje milé hlasy, které zvoní upřímnou láskou k dětem. Občas sestra vstoupí k nám, pohladí dítě po hlavičce, tiše se pozeptá na zdraví mé nebo jeho a zase s úsměvem a povzbuzením zmizí. Jsme v míru, i když se na tolika místech světa právě válčí a umírají děti. Ale právě proto děkujeme, že my jsme v míru mohli přivést na svět další život. Díky za něj všem těm v bílých, modrých a růžových pláštích. Děkujeme.