Jak na agresivní děti.
Ahoj Monthy,
přečetla jsem si tvůj článek a trochu jsem si oddechla, že můj rok a půl letý syn nemá takovéhle nálady. Pravda je, že jsem měla možnost něco podobného sledovat u kamarádky, která se nechávala tyranizovat od svých dvojčat a nijak to neřešila a já jsem si hned na začátku řekla, že touto cestou určitě nepůjdu a řešila jsem to tak, že když mě Kryštof zatahal za vlasy, tak jsem mu řekla, to nesmíš, hele jak to bolí a zatahala ho taky. Když me kousnul udělala jsem to samé. Samozřejmě s citem, ale tak aby věděl, že to bolí. Nyní musím říct, že to bylo účinné, nikdy mě už nezatahal ani nekousl a nedělá to nikomu ani jiným dětem. Musím ale říct, že jsem o těchto problémech hodně četla a taky mám knížku od psychologa Matějčka, který je myslím výborný. Nechci říkat jaká jsi máma nebo jak to si vypadá u tebe doma, ale určitý možná pohled jsem si udělala a trochu si myslím, že s tím taky může souviset tvůj postoj k dětem, který na začátku zmiňuješ. Myslím, že děti jsou hodně citlivé a vycítí i věci, které ani netušíme, že vědí a to, že k němu máš spíše otcovský přístup a ne ten mateřský, který je plný lásky a obdivu už od narození, může být také na vině. Myslím si, že projev agresivity je určitým druhem komunikace, kterou nám dítě chce něco říct. Třeba mami chci aby ses mi víc věnovala nebo mami pochval mě, když udělám něco dobře, i když je to úplná blbost, mami dej mi vědět, že mě máš ráda a podobně.... Neříkám tím, že to neděláš, jenom čistě obecně píšu, co za tím vším může být. Mám kamaráda, který žije v Americe a má na starosti jako au-pair 9letého kluka, na kterého jeho máma totálně kašle a je hlavně v práci a otce nemá. Ten kluk je tak strašně agresivní a nenávistný ke svému okolí, že ještě tím víc, ho jeho máma nemá ráda, ale jediným důvodem je, že je nešťastný, protože ho máma nemá ráda a je s ním málo a on se cítí být hrozně sám, tak aspoň takhle na sebe upoutává pozornost. Další věc, kterou třeba říká Matějček je, že každé dítě potřebuje hranice, že taková ta teorie, že ať si dítě dělá co chce, že se tak vytváří jeho identita a tak žádné hranice mu nedávejte, je špatná. říká, že samozřejmě dítě nesmí být sešněrováno pravidly a musí mít svůj prostor na realizaci, ale hranice toho, co smí a co ne mít musí, co je a není správné, protože je to pro něj jako pro malé dítě daleko těžší a složité si je utvořit, protože samo neví, co přesně je a není správné a pak se cítí nejisté a zlobí a zkouší, co všechno si může dovolit. Nevím, nechci tady vypadat jako nějaká přechytralá mamina, ale možná bych si o tom něco přečetla, celkem dobrý článek je třeba tento http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200407/so07a00a.asp a nebo spíš bych zašla k psychologovi, protože je to myslím hodně důležité, jak říkají všichni psychologové, tak nejdůležitější roky života každého dítěte je prvních 7 let, kdy se kompletně vytvářejí charakterové vlastnosti dítěte a vlastně to nejdůležitější pro život, což je vlastně hrozný, když člověk v tomhle věku něco prošvihne, tak už je pak pozdě něco dělat, protože to má v sobě. Tak bych si asi nelajsla něco prošvihnout a pak se to horko těžko snažila nějak napravovat nebo řešit. Myslím si, že je třeba problém v něčem, co by tě ani nenapadlo, že to může být a psycholog to může odhalit. Jak znám dětský doktorky, tak plno ani neví, co mají dělat nebo jak poradi, i když na svojí nemůžu dát dopustit. Když jsem měla obavu, že je můj syn hyperaktivní, protože dělal takové hrozné pokroky, když byl miminko, že jsem měla strach a i jí se nevešel do tabulek, tak mě hned poslala k dětskému neurologovi, který mě po vyšetření uklidnit, že mám jenom hodně živé a nadané dítě, ale není hyperkativní, což neznamená jenom že je živé, jak by možná název naznačoval, protože s tím je většinou spojena i lehká mozková disfunkce....
Pokud ti tvoje doktorka bez jakéhokoliv vyšetření řekla, že máš hyperaktivní dítě, tak bys myslím měla trvat na doporučení k neurologovi, protože u hyperaktivních dětí je trochu jiná výchova a přístup. Myslím, že projevy u tvého syna jsou celkem typické, ale to je zase na dlouhé psaní o hyperaktivitě.
Držím palce a hodně úspěchů přeje Petrunela
Odpovědět