Kojení aneb "maminko, NESMÍTE se stresovat"

Přidávám se k názoru, který tady už několikrát zazněl - kojení je hodně ovlivněno tím, jestli je máma dítěte v pohodě...
Sama to můžu posoudit - mám 10ti týdenního chlapečka a laktace si dávala v mém případě dost načas. Ono nebylo divu, byla jsem vystresovaná prvorodička, všechno bylo nové, navíc měl brouček trochu problémy s kyčlema, což jsem ("posilněná" čerstvou dávkou hormonů po porodu) patřičně obrečela. Malej hodně spinkal, následek novorozenecké žloutenky, a moje bradavky ho zkrátka moc "nebraly". Chodila jsem se radit k sestrám, snažila jsem se co to šlo. Rady typu "musíte ho budit, 5 minut u jednoho prsa je strašně málo" nebo "on není unavenej a slabej, on je vzteklej, síly má dost" mě spolehlivě rozbrečely, připadala jsem si jako ta nejneschopnější ženská pod sluncem... Hlavou mi běželo, k čemu mám vlastně prsa, když ani neumím nakrmit svoje dítě atd. No prostě hrůza. Korunu všemu dodala mladá a hodně nepříjemná dětská sestra, která mě nejdřív sprdla za to, že ho dostatečně nebudím, že se nesnažím a kdesi cosi a nakonec pronesla opravdovou perlu: "No, maminko, když nebudete v pohodě a budete se stresovat, tak on vám pít nebude".
Až na jedno večerní krmení přišla sympatická sestřička ve středních letech, s klidem se pokusila malýho přiložit (což odmítal, protože proč by tahal, když tam nic nebylo :) ), ale místo toho, aby mu cloumala s hlavičkou a snažila se moje řvoucí dítko přeprat - jako to dělaly jiné "odbornice", ho hezky pohladila, došla pro dokrm a v klidu poznamenala, že je kvůli žloutence unavený a netrpělivý a že možná bude patřit k dětem, které prostě z prsa pít nebudou, že se to někdy stává a že je důležité, že dokrm ze stříkačky mu "jede". Kdo to nezažil asi nepochopí, jak moc pro mě ta slova znamenala...
Dneska už plně kojím a mrňous krásně přibývá, ale 100% se kloním k názoru - Kojení je právo, ne povinnost. Zkrátka, když to nejde, tak to nejde a je zbytečný se kvůli tomu nervovat. Důležité je, že jste se snažily a udělaly maximum :).