ať žije metro : )

Upřímně řečeno, většinou se mi někdo hned nabídnul, že mi do/z tramvaje pomůže. Někdy mi bylo až trapné, když se nabídl ochotný nicméně vetchý důchodce a já nevěděla, jak taktně dát přednost někomu mladšímu :) Když si náhodou nikodo nevšiml, že hodlám vystupovat, tak jsem si řekla a nikdy nebyl zásadní problém.
Je fakt, že když je špatné počasí, o kterém píše autorka článku, jsou lidé méně ochotní, protože je jim jasné, že se dosti pravděpodobně zašpiní...
U obchodů jsem cedulky neviděla, ale občas mě chtěli někde vykázat (nechte kočár venku apod.), nejabsurdnější to bylo v hračkářství - tak jsem jim řekla, že si půdu nakoupit hračky jinam, kde budou ochotnější a že už mě tam neuvidí...do roka zkrachovali - že by obdobnými zkušenostmi jiných maminek? :)
U nás v sámošce jsem u druhého dítěte už měla odvahu nechat kočár i s dítětem u pokladny - sice mi nebránili tam vjet, ale uličky jsou úzké a bylo to dost nepohodlné. Už nás tam dobře znají, ač to je v centru Prahy, tak si člověk v tomto ohledu připadal jak na vesnici. Druhé dítě bylo navíc pohodář, takže mu to bylo srdečně jedno, že zmizím na 10 minut.
Ovšem metro - to je jiná lahůdka. Když už se konečně dostanete k eskalátorům (přes všechny ty "nejezdicí" schody), následuje jízda dolů - především díky hrůze z toho, že se někdo opět bude cpát kolem kočárku. Párkrát se mi stalo, že nějaké rozumné postarší ženy sprdly někoho, kdo se kolem mne protlačovali, jindy jsem se ohradila sama. Všichni mají totiž pocit, že se přece protáhnou, jenže tu se jim za kočár zachytí batoh, jindy příliš pospíchají a kočár se zakymácí, jednou mě nějaký spěchající pán málem vážně na schodech s kočárem srazil a můj muž, který byl tehdy se mnou, se s ním téměř popral... Pamatuji si na jeden hovor s důchodcem, který mne, poté, co jsem mu řekla, že ve svém věku by snad měl rozum, tvrdil, že mám kočárem najíždět více ke kraji eskalátoru, aby se dalo lépe projít, a já mu vysvětlovala, že jsem ráda, když na eskalátor, jedouce dolů pozadu, vůbec nějak najedu :) - a mířím právě proto pokud možno doprostřed...
No a co se týče institucí, teď se to sice přestavuje (tak jsem zvědavá), ale donedávna bylo u nás na soc. dávkové oddělení do 1. patra spousta schodů a výtah...ovšem Pater Noster :)
Čekáme třetí ratolest, tak uvidíme, jaké budou čerstvé zkušenosti. Ale to, že se na mě někdo ksichtí, je skutečně jeho problém - i když chápu, že den to zrovna nevylepší. Je správné se chovat tak, že je NORMÁLNÍ, že potřebujeme pomoci a zároveň být slušní, laskaví a klidně dvakrát poděkovat. Mimochodem, budou to naše děti, kdo jednou budou živit všechny ty budoucí důchodce - takže můžou být rádi, že se nějaké děti vůbec rodí :)