Není někdy rozvoj jednostranný?

Zarazily mě dvě věci:

1) Dítě si vždy volí, co chce dělat a jak dlouho to chce dělat. Co když opakovaně volí stejný okruh činností a jiným se vyhýbá? Snažíte se ho nějak motivovat i k něčemu jinému nebo se to neřeší? A co potom ve škole? Když se dítě nechce něco učit, tak nemusí? Nebo jsou nějaká pravidla pro určité minimum času a zájmu o nějaký předmět a zbytek individuálně? Tedy - všichni zvládnou určitý základ a následně se každý nadstavbově rozvíjí tam, kde chce?

2) Říkáte, že to není individualistická výchova, ale pokud dítě nechce, tak do spolupráce s druhými nemusí vstupovat. Pokud je někdo silný individualista, může ho to vést k tomu, že spolupracovat s druhými nemusí skoro nikdy. A to mi přijde špatné. Vždyť důležité je i umět nabídnout pomoc a spolupráci, kterou někdo druhý potřebuje, i tehdy, když se mi do toho nechce. A současně by se člověk měl učit o pomoc a spolupráci požádat a ne dělat vše sám jen proto,že nedokáže vždy zhodnotit hranice toho, co opravdu zvládne sám a dělat věci až "na doraz". Myslím, že stím má spoustu lidí problém i tak.