Jsem rád

že se takové články objevují i na Rodině. Potřeba duchovního rozměru života je ale jen těžko srozumitelná tomu kdo tu zkušenost nemá. Je to svého druhu hranice před ketrou nevíte co bude za ní a když jste za ní tak nevíte jak svoji zkušenost zpostředkovat těm kteří jsou před ní. Je to tajemství.

Tomáše Halíka si moc vážím, myslím že práce kterou dělá je svého druhu unikátní a taky dost nedoceněná. A jestli by jen pár lidí díky rozhovoru s ním začalo přemýšlet jak je to s těmi zázraky, bylo by to skvělé. Vím jak to myslí. Zažil jsem to.

Jen dvě výhrady bych měl. Jednak je mi líto že pro jazyk který pan Halík používá nejsou jeho texty spoustě lidí srozumitelné. To jak píše je prostě odraz toho jak myslí, takže se na tom dá těžko něco změnit. Já mu rozumím, a je mi inspirací, jen je mi líto že tenhle jazyk není univerzální. Už jen sousloví "duchovní rozměr života" by zasloužilo speciální výklad (sám nevím jak bych to udělal).

Za druhé bych si dovolil jako praktikující buddhista tvrdit, že zdaleka ne všichni čeští buddhisté se podobají těm, které pan Halík v textu vykresluje. Možná takové lidi potkává v kruzích New Age, které jak píše, zrovna nemusí. Já taky ne. Ale znám evropské i americké buddhisty, kteří nejsou nijak méně opravdověji buddhisty než ti tradiční asijští (nemyslím že by to s bratry křesťany bylo jinak). Dnes to nejsou už vykulení studenti, ale často rodičové dětí a hluboce praktikující lidé. Jsou stejně skuteční jako Dalajlama, jen možná bydlí někde za rohem.

Jo, a líbí se mi Halíkův náhled na bratry muslimy. Jestli jich tu jednou bude víc než nás, je to snad jejich vina? Jestli chceme aby naše děti jednou slavily Vánoce, je to čistě naše věc jestli pro to něco uděláme. Jestli se tu jednou bude většinově slavit ramadám, proč ne. Každý své budoucnosti strůjce.