Re: taky nechapu

Souhlasím - připadá mi to, že se děti naučí "to je můj koberec a ať se děje co se děje, přes něj vlak nejede". A myslím, že si to může přenést i do vztahů s lidmi ve svém okolí - takové omezené vidění, absurdní trvání na něčem, bez posouzení okolností (které jsou vždy jiné, ale v dětství mu vštěpovali, že "má svůj koberec, na který mu nesmí nikdo ani šlápnout"). Prostě takový extrém. A v životě není nic jenom černé nebo bílé. A s tím, kdo podle toho žije se nedá žít - vidí momentálně jen ten svůj koberec a není schopen zahrnout okolnosti, změny. Vím, že jde asi o to, aby se naučilo dítě prosazovat nějaký svůj prostor, ale tohle mi opravdu připadá extrémní a přehnané. To se dá naučit ne tak kategoricky a striktně. Když mu náhodou "šlápnu na jeho koberec", nebo v budoucnu kdokoli jiný, nechci, aby to v něm vyvolalo paniku, protože má vštěpováno, že na ten jeho koberec nikdo šlapat nesmí, ale nějak si to lidsky vysvětlíme, proč se tak stalo. Montessori školička, stejně, jako spousta dalších inovativních metod je příliš extrémní - kdysi se začalo prosazovat, že se za každou cenu a za všech okolností dítěti má vše klidně, mírně vysvětlovat dokud to nepochopí, a dnes si přečtete, že z těchto dětí spíše rodiče vychovali neurotiky. Podle mě, by mělo ve výchově platit - žádné extrémy !