Školu zatěžujeme pitomostmi

Ve školství už nejsem delší dobu. Školství chybí osobnosti a pravomoci. Když jsem byla dítě, neváhla učitel v případě nutnosti dítku vynadat, jako vyšší forma trestu bylo pár pohlavků, až pak se psala poznámka. Třeba to bylo i tím, že jsem chodila do venkovské střediskové školy, kde učitel rodiče občas potkal a nebyl problém si postěžovat. Nad děcky bděli i sousedé. Když kluci rozbili sousedovi okno, nechali mu ho taky za svoje zasklít a byli rádi, když se to rodiče nedozvěděli. kdyby si sousedé stěžovali rodičům, znamenalo to doma mazec.

Zavedli jsme jinou dobu a jiné myšlení. Dítě je Bůh. když si na jeho chování postěžují sousedé nebo učitel, musí se obávat represe ze strany rodičů, co si to vůbec dovolili. Učitel nesmí žákovi nic vytknout, pošramotil by jeho ego. V době, kdy nám děti ve školách lezou po hlavě, vymýšlíme pitomosti typu "smlouva s rodiči". Nezlobte se, ale když jsem pracovala s dětmi z pomocné školy, pochopily děti, že když se budeme zabývat takovými blbinami, jako je kázeň, poznámky, nezbyde nám čas na zajímavější činnost. A podotýkám, že to pochopily děti na hranicích vzdělavatelnosti. V podstatě jsem neměla problémy s kázní, s dětmi se dala dělat spousta věcí. Jich se vzdělání moc nedotklo, na to prostě neměly od Pánaboha naděleno, a rozpoznat rozdíl mezi 1 a 2 nebo mezi M a A se mnozí z nich učili taky 2 roky. Takže jsme se zaměřovali hodně na praktické práce, to děti moc zajímalo a někteří byli docela šikovní. Jen dneska přemýšlím, jak to, že tyto prakticky nevzdělavatelné děti neměly problémy s kázní a děti vzdělavatelné je mají. Co dělají soudruzi z NDR špatně?