... dobu pochybností a pocitu "nevděku", člověk se s těmi dětmi piplá, nedá je z ruky, a ony potom...
Ujasní si, jak nejlépe zacházet s miminkem, ale batole už je jiná liga
Taky si myslím, že mě zaslepovaly rány z vlastního dětství (a stále nade mnou mají určitou moc, bohužel). Souhlasím, že je důležité akceptovat pocity dítěte, ať už jsou vyjádřeny jakkoliv (třeba vztekem), a navzdory tomu, že mu nemůžeme vyhovět. "Ano, chápu, že je ti to líto, ale nejde to..." Hranice musí být, hodně ale záleží, jakým způsobem je stanovíme a střežíme, a zda a jak pomůžeme dítěti překonat bolest, kterou cítí, když na ně naráží.
Jen mám ty hranice asi nastavené trochu pevněji (nebo mám děti, které jsou v mnohem nižším věku schopné a ochotné dělat věci samy). Když si vylejí pití, jdou si to po sobě utřít možná už od nějakých 18 měsíců (ledabyle, s mou pomocí, ale jdou). Aby mě 3 leté dítě žádalo, ať uklidím jídlo, které mu spadlo na zem, to už je podle mě přehnané - to přece s přehledem zvládne samo.
Taky mi ten článek vyznívá příliš idylicky. Nejspíš proto, že všechny popisované situace obsahují střet batolete s dospělým, a ono to začíná nabírat grády, když se sejdou dvě a více dětí. Když vznikají konflikty přímo mezi nimi nebo když má každý svůj vlastní problém a druhé musí počkat, než pomůžu tomu prvnímu s řešením
Jeden chce jít kolem prasátek, druhý kolem koníků. Oba chtějí být první. Oba chtějí mačkat cuplík ve výtahu... Nikdo nechce jít do vany, vzápětí chtějí jít do vany oba a každý sám... takové blbosti všedního dne, ale pro ty děti bůhvíproč neskutečně důležité