Neexistuje jediná správná cesta

Narodila jsem se v padesátých letech. Maminka se vrátila do práce hned po mateřské. Nekojila mě vůbec, přišla o mléko ještě v šestinedělí, tak tomu nic nebránilo. Byla svobodná matka a nějak nás živit musela. O mě se starala babička a maminčiny mladší sestry. Byla jsem šťastné a rozmazlované dítě až do šesti let, kdy jsme se od prarodičů odstěhovali.
Moje děti se narodily v osmdesátých letech. Do jeslí šly ve dvou letech, tenkrát to tak prostě bylo. Jesle i školka byly vedle našeho domu a do práce jsem to měla pět minut. Pracovala jsem od osmi do tří, děti jsem vyzvedávala hned po odpolední svačině a a pak jsem se jim plně věnovala. Pubertální dcera mi řekla, že by si přála být jako já. A syn prohlásil, že by si přál najít ženu, jako jsem já. Není to totiž v tom kolik času jste v blízkosti svého dítěte, ale jak ten čas vyplníte.
Představte si lékařku, která je doma v kuse čtyři roky. Půjdete se k ní léčit? Já bych s tím měla problém. Připadá mi správné, když na jeden, dva dny v týdnu svěří své dítě do péče otce, babičky, chůvy, prostě prověřené osobě, a věnuje se práci. Jsou profese, u kterých je lhostejné, jak dlouho je nevykonáváte, jsou ale takové, u kterých je delší výpadek hodně poznat. Ženy si stěžují, že po rodičovské je nechce nikdo zaměstnat. Proč by měl? Jako zaměstnanci prodáváme svoji kvalifikaci, svůj pracovní výkon. Koupili bychom si my prošlé zboží? Nekoupili. Stejně uvažuje zaměstnavatel. Má-li možnost výběru, vezme člověka, který z praxe nevypadl. Rozhodně nechci říci, že považuji péči o dítě za něco podřadného. Naopak. Vím, že vše, co jsem do dětí vložila v prvních letech života se mi mnohonásobně vrátilo v jejich pubertě, kterou jsme v podstatě ani nezeregistrovali. Ale chápejme i zaměstnavatele. Oni nás nezaměstnávají jako lidi, ale jako pracovní sílu. A je na nás, abychom nezanedbali i tuto část našeho života, pokud je pro nás důležitá. Ztratíme-li kvalifikaci, musíme se smířit s tím, že ji buď budeme znovu pracně nabývat, nebo budeme dělat práci méně kvalifikovanou. Záleží na každé, co v životě chce. Nesmí pak ale útočit na ostatní. Dospělý člověk si stojí za svým rozhodnutím a nese všechny jeho důsledky. Nějak mám dojem, že dospělých lidí ubývá.