Přijmout smrt není jednoduché

Přijmout smrt není jednoduché, hlavně když jde o blízkého člověka. Já jsem přišla o oba rodiče ve 14 letech. Na nějaké pitominky -náctiletých jsem neměla ani náladu, ani čas. Pro mne to byl skok z dětství přímo do dospělosti. Ze dne na den jsme byli s bratrem považováni za dospělé, co se dovedou nejen postarat, ale i rozhodnout. Bylo to těžké a moc díky všem známým a příbuzným, co kolem nás byli. Po hodně létech jsme s bráchou konstatovali, že to všechno mělo jeden plus: v době, kdy naši vrstevníci začali zakládat rodiny a začali se učit základům domácích financí, my měli nějakých 10 let náskok. Záporů bylo víc: najednou vám nemá kdo poradit, musíte se přestěhovat (my měli to štěstí, že jsme mohli být u příbuzných, i když to pro ně nebylo jednoduché. Pro nás to znamenalo, že nemůžeme blbnout jako -náctiletí vrstevníci, to bychom skončili v dětském domově. Kdo by se tady chtěl dobrovolně crcat s problémovými dětmi? A to je něco, co fakt musíte respektovat), kvůli tomu změníte prostředí, přijdete o známé a kamarády, navíc jste na tom o dost hůř finančně. Se ztrátou blízkého člověka se někdy nedovede vyrovnat dospělý, zvláště pokud je to ztráta nečekaná (nemoc, havárie), natož potom dítě.