Re: Hlavně by se měl podporovat

Obávám se, že pobyt na JIP je z jednoho právního hlediska a výkladu celkově mimořádná situace, a proto lékaři k dítěti rodiče nemusejí pustit vůbec. Hádat se o tom jistě lze soudně, ale obávám se, že případné rozhodnutí by bylo na straně lékařů - zůstaňme nohama na zemi, žijeme v ČR. V roce 2010 jsme klokánkování měli dovoleno na půl hodiny denně, a to už bylo dítě na JIP měsíc. Mohli jsme na návštěvu 1x denně, dojížděli jsme. Mohla jsem být hospitalizovaná, ale co bych jako v té porodnici dělala? Dívala se na ostatní matky, jak si užívají své novorozence a co 3 hodiny odsávala mléko, kterého i tak rapidně ubývalo a do 14 dní jsem neměla už co odsávat, a to ani doma, v klidnějším a příjemnějším prostředí? Nebo bych se měla nechat dál buzerovat jako pacient, i když pacientka jsem už nebyla? (Podotýkám, že před porodem jsem si na rizikovém užila svoje a předčasný porod přičítám částečně i špatné tamní péči.) Celý ten čtvrtrok byl strašný a nevidím důvod, proč by se matky měly stresovat ještě víc, když nemusejí. A kdo by se staral o děti, které zůstaly doma? O nějaké podpoře kojení se taky nedá mluvit, laktační poradkyně za mnou přišla až třetí den po porodu, a to ještě za jinou pacientkou na pokoji, prý jí o mně "zapomněli" říct, o nedostatku odsávaček nemluvě... Když už bylo dítě schopné samo zkoušet se přisát, nedovolili mi to, neřekli mi ani, proč. Domýšlíme si, že je jednodušší nachystat flašku, než pouštět si na oddělení matku, která se bude hodinu piplat s dítětem a bude jim koukat na prsty, na dvě hodiny zmizí a pak ji tam budou mít znovu. Kamera - výborný nápad pro matku, která tak může vidět na dítě třeba při odsávání mléka, muselo by to ovšem být nepřetržité, ne jen hodinu denně. Sponzory na tyto kamery podle mne není takový problém sehnat, stačí oslovit firmu a pak se o ní zmiňovat a děkovat, jistě by se našli i dárci, kteří by firmě finančně přispěli. Nicméně mi to přijde dvojsečné ve vztahu k lékařům v případě zavedení dlouhodobější možnosti sledování dítěte kamerou. Rodiče by zároveň viděli všechno, co se s jejich dítětem děje, a ne všechno se jim může líbit, většinu zákroků a postupů neznají, nechápou, mohou si je špatně interpretovat, a lékaři by se pravděpodobně nevyhnuli častému vysvětlování a obhajování. Jistě, pokud by s tím souhlasili jak lékaři, tak rodiče, pak bych ovšem já osobně byla nejen pro online sledování, ale také pro pořizování záznamů a jejich archivaci. A jsme u hromady dalších problémů, které by se na to nabalily. A jsem si jistá, že 99% českých lékařů nechce a nepřeje si, aby měl rodič přehled o tom, co se s jejich dítětem v inkubátoru děje, a aby to viděl v online přenosu. Spekuluji, ale tak jako v našem případě se záhadně ztratila část dokumentace, část patřila jiným pacientům, byly přeškrtané údaje bez podpisu a potvrzení důvodu opravy, došlo k záměnám odběrů - stejně tak by docházelo k "výpadkům" kamer. Podle mého názoru to, co zavedli v Olomouci, je výborný nápad a věřím, že mnoha rodinám to pomůže, panu Kantorovi patří velký dík. Velmi dobře vím, jak jsou rodiče vděční za každou chvilku, kdy jsou se svým dítětem alespoň takhle. Nějakého masového rozšiřování doby sledování nebo zavádění těchto kamer i do jiných nemocnic se ale neobávám. Za ještě lepší považuju zavedení možnosti nabídnout matkám pokoje, kde budou ubytované i se svými dětmi v inkubátorech - i toto je už v některých státech, zejména v USA, běžné, plus mnohem častější a delší klokánkování a skutečná možnost být s dítětem téměř nepřetržitě, nebo alespoň během dne.