Já bych byla pro

Já bych byla pro všemi deseti. A sice po vlastních zkušenostech: byla jsem matka samoživitelka, bez pomoci prarodičů. Jezdila jsem do práce 10 km, tam jsem musela být v 7.45, naštěstí jsem měla dobrý spoj, takže jsem z domova odcházela kolem 7.00. Děti se do školy vypravily samy. V práci jsem končila v 17.00, domů se dostala po 18.00. Jakékoli uvolnění nebylo možné, zaměstnavatel to nepovolil, jen v případě, že jsem byla nemocná sama. Na každou prohlídku s dítětem bych si musela brát dovolenou a tolik jsem jí zase neměla, pokud jsem ji měla, koukala jsem ji využít na vyřízení úředních záležitostí (protože i na úřad občas musíte) a na čas, strávený s dětmi. Takže jsem nechodila ani na rodičovské schůzky ve škole, ani na případné besídky. Učitele jsem občas zastihla na telefonu, jinak jsem se musela spolehnout na žákovské svých dětí. Naštěstí děti moc nemocné nebývaly. Jak to potom mají lidé jako já dělat, když třeba na péči o nemocné dítko, starší 10 let, nedostanou paragraf? Takové dítko je u nás už považováno za samostatné a rodič musí zařezávat v práci, aby o ni nepřišel a aby nepřišel o výdělek, zvláště pokud je to jeho jediný příjem (protože alimenty jaxi nechodily, "tatínek" je nepovažoval za nutné, a o dlouhých soudních tahanicích ohledně alimentů bych mohla napsat ne článek, ale román na pokračování).