Já bych to tak černě neviděla

Já bych to tak černě neviděla. To totiž záleží jak na rodičích, tak na píučkách ve školce. Když jsem studovala střední pedagogickou školu, měly jsme řízené náslechy, kdy jedna studentka s dětmi vykonávala organizovanou činnost, ostatní pozorovaly a po ukončení se rozebíralo, co bylo dobře, co špatně, co zlepšit a co nedělat. Jednou jsme přišly do školy a prvňáci si hráli naprosto neorganizovaně a organizovaná činnost byla na ten den ve družině zrušena. Družinářka nám vysvětlila, že se jí děti zdály po dopoledním organizovaném vyučování přetažené, že by s nimi stejně nic neudělala a tak je nechala jen tak si volně hrát. Taky nám vysvětlila, že to je pedagogické mistrovství, když hru dětí přímo neřídíte, ale jste jen jakoby v pozadí a drobnými motivy ji obohacujete. Později jsme pochopili, že to je skutečně tak. Ono to platí i doma: někdy má dítě kdejakých aktivit prostě dost a musí si odpočinout. Takže i to lítání po venku s kamarády mělo a i dneska má svůj smysl. Naštěstí i na dnešní vesnici lítají venku i předškoláci bez dozoru rodičů, někdy jen ve větší dětské tlupě. A to je moc dobře. Ovšem ve městě je to někdy problém.